Ještě se chytám stébla beznaděje

Ještě se chytám stébla beznaděje,
(když naděje mi s tebou umřela),
že milovat lze snad i bez těla,
že stačí dlaň, v níž jablko se hřeje.

Ať naděje mi s tebou umřela,
jsem jako list, jenž na stromě se chvěje
nad dlaní, v které jablko se hřeje,
než ta dlaň z jádra jabloň udělá.

Jsem jako list, jenž na stromě se chvěje,
než zima zbarví život do běla
a než dlaň z jádra jabloň udělá,
dlaň, která umí hrabat pod závěje.

Než zima zbarví život do běla
nad barvami, tím krátkým koncem děje,
než dlaň, co umí hrabat pod závěje,
životu nedá umřít docela,

nad barvami, tím krátkým koncem děje,
vím, že jsem nikdy, nikdy nechtěla
v životě se mnou umřít docela.
Vím, nechápeš, že v dobru také zlé je.

Sním, že jsi přece jenom nechtěla
žít život, o němž zpěvák sladce pěje.
Kdo ví, že v dobru od věků i zlé je,
nechce se stavět vždy jen do čela.

Ty však, jak zpěvák, který sólo pěje,
jak dítě ve hře, ne jak dospělá,
snažíš se stavět vždy do čela.
A já se chytám stébla beznaděje.