Klepání na stromy

Kotníkem prstu klepám na stromy
Nečekám že se mi někdo ozve
Nevím už koho a co
tím přivolat

Nezachvěje se ani list v koruně
Nepocítí kořeny tichý dotek

jen ve větvích
které se časem samy od sebe
oddělily
začne se znovu loupat kůra
prorostlá až do mízy

až do tmavě vlhkého kousku země
z něhož s prvním výhonkem vzejde světlo
ne jasnější než stín
nad kořínkem trávy

a bude to jako bych zavolal
jenom tu slávu přenechám slunci
a touze po výškách
(my sami jsme jí opojeni
vrůstáme svými temeny do kořenů
sami bychom se nikdy neprosekali
častěji uvázneme)

vždycky je to dobře když se ozve
někdo na druhém konci