Vladimír Krásný
8. října 1946, Zlín — 18. března 2002, Zlín
Básník, autor písňových textů a drobnějších próz. Vyučil se truhlářem, později vystudoval Střední průmyslovou školu dřevařskou v Bystřici pod Hostýnem a dálkově studoval žurnalistiku. Byl redaktorem okresních novin a přispíval do Literárního měsíčníku. Vydal sbírky Prstýnky z pouti (1985), Prosté nazývání (1989) a Po kořínky v nás. Žil v západních Čechách a později se vrátil na Zlínsko a pobýval na Pasekách u Zlína.
ukázky z tvorby
Klepání na stromy
Kotníkem prstu klepám na stromy
Nečekám že se mi někdo ozve
Nevím už koho a co
tím přivolat
Nezachvěje se ani list v koruně
Nepocítí kořeny tichý dotek
jen ve větvích
které se časem samy od sebe
oddělily
začne se znovu loupat kůra
prorostlá až do mízy
až do tmavě vlhkého kousku země
z něhož s prvním výhonkem vzejde světlo
ne jasnější než stín
nad kořínkem trávy
a bude to jako bych zavolal
jenom tu slávu přenechám slunci
a touze po výškách
(my sami jsme jí opojeni
vrůstáme svými temeny do kořenů
sami bychom se nikdy neprosekali
častěji uvázneme)
vždycky je to dobře když se ozve
někdo na druhém konci
(Z knihy Po kořínky v nás)
Pocit
Nechodil jsem po roklinách
a nevyli to vlci
nejásali nad tím jak se kůže
barví doruda
nepřelévali mezi tesáky dravců
pramínky mého strachu
nestáčely se jejich stopy dokola
a stále úžeji a úže
nedrkotala v nich horečka pachu krve
když se schlíplými oháňkami
trpělivě vyčkávali až mi dojde dech
byl jsem mezi lidmi a viděl cizí tváře
odtahovali ruce probíjené chladem
a pod jejich čely
nebyly to oči co se mohly lesknout
Trochu jsem se bál
Trochu moc
do mysli se mi vháněl
zákon smečky
Někdo byl silnější
Někdo v sobě nestačil zastřít křehkost
Nebylo koho bych se zeptal
(Z knihy Po kořínky v nás)
Šance
Zase tu byla šance
prožít jinak život
vykolejit
v pravou chvíli
Někdo ve mně
stál proti
neuhýbavě
zlomyslně
někdo kdo se nedá
podplatit
A mě nenapadlo
spočítat knoflíky
(mám anebo nemám)
chytit se za štěstí
(Z knihy Po kořínky v nás)
Vůně slunce a země
Když děda domů vracíval se z polí
a slunce zašlo v meruňkovém sadu
hlínu měl vrytou v pórech za mozoly
strništěm vousů zšedivělou bradu
Na voze dřímal Cestu koně znali
Tam domů k žlabu a za vědrem s vodou
A já se tenkrát divil jako malý
když zastavili nejdřív před hospodou
A děda oči protřel hrubou dlaní
Poplácal koně po hedvábných bocích
Projel jim prsty jak při milování
tu hřívu černou jako mračné noci
Když spláchl v hrdle prach a zbytky slunce
usedl na vůz trhl opratěmi
A voněl potem Voněl po meruňce
Byl krásně cítit rozoranou zemí
(Z knihy Prosté nazývání)