ZLÍNSKÁ|LITERÁRNÍ TRŽNICE

Od strany Slavičína tryskem přijel jeden ze žoldnéřů, které vyslal kastelán Brumovský do okolí na výzvědy.

Vrátný poznav jezdce, hbitě otevřel bránu.

"Co je? – Už jdou?" zděšeně otázal se vrátný, jenž byl před dvěma dny tak ubezpečoval Rigolu a jeho ženu, že je na hradě největší jistota. Nyní při kvapném příjezdu jezdcově sám počal strachem se chvěti. "Jedou, ale jen malý krdel. Ještě jsou daleko. Musím rychle k pánovi."

Náhlý příjezd zvěda pobouřil celý hrad. Druh druha se dotazoval, ale nevěděl žáden více, leč co se od vrátného dozvěděli. Zatím přibylý jezdec vyřizoval kastelánovi dopodrobna novinu.

"Milostivý pane, od Vizovic jede houfec nepřátel a vezou na několika vozích nakradené zboží. Byl jsem ukryt v lese a viděl jsem truhly, okované truhly, které jsou jistě plny peněz," vyzrazoval svému pánovi zbrojnoš. –

Panu Smilovi se při zprávě té zaleskly oči...

"A kolik je jich?" otázal se rychle zvěda.

"Nebude jich sto."

"Viděl jsi dobře?"–Neklameš se?–Není jich více?"

"Není. Čekal jsem chvíli, až zajeli a nikdo více za nimi netáhl."

A kde jsou?"

"Byli za Okrouhlou, nyní mohou býti před Hradiskem. Za hodinu budou snad již u Slavičína."

"Hoj, co na Moravě nakradli, nechají zde. Nepustíme to do Uher!" zvolal živě pan Smil a vyběhnuv z komnaty, již dával rozkazy, aby žoldnéři vyvedli všechny koně, i ty, co zde od kupců uschovány byly a posedali na ně, že vyjedou ihned z hradu.

Pan Brumovský oznámiv manželce své Bohuslavě, co zamýšlí, rychle se oblékal do brnění a opásal se mečem.

Paní Bohuslava prosila chotě, aby z bezpečného sídla neodcházel a nevydával život svůj v nebezpečí, aby nenechával hradu bez zbrojnošů, ale marná byla její prosba a bez účinku slzy. Touha po kořisti utlumila všechny jiné city a učinila jej hluchým k slovům jeho choti.

"Neobávej se o mne. Nepřátel je málo, nás mnohem více. Za hodinu, za dvě budu zde nazpět. A k ochraně hradu máš zde mužů a žen dosti. Každý z nich dovede se tak oháněti mečem jako moji zbrojnoši," těšil ve spěchu kastelán svoji paní.

Když byl přistrojen, políbil choť, rozloučil se s ní a chvátal na dvůr, kdež čeleď jeho se zbraní ho již očekávala. Paní Bohuslava neměla ani tolik síly, by chotě svého vyprovodila. Padla před kříž a se slzami prosila Boha, by všem byl mocným ochráncem.

Pan Smil seřadiv svou čeleď jízdnou i pěší, která ho za jízdnou měla následovati a uděliv rozkazy lovčímu, jenž za jeho nepřítomnosti měl býti velitelem na hradě, vyšvihl se na koně a vyjížděl z hradu, když do předhradí přicválal nový jezdec.

Nebyl to nikdo z vyslaných špehýřův, ale obyčejný poddaný, jak z obleku patrno bylo, jenž na zpěněném koni sem přiklusal.

Kastelán překvapen a ulekán hleděl na příchozího.

"Pane, jako na zavolání jsi připraven a vyjíždíš ozbrojen. O, pojeď se mnou do Ochozského lesa, kde ve sluji je sto žen a dětí vydáno v nebezpečí, že je Kumáni najdou a pobijí. Od Vizovic valí se hejno nepřátel a z druhé strany ke Kloboukům táhne druhé," vysýpal ze sebe posel.

"Odkud to víš?" otázal se pan Smil.

"Otec Crha s tím přišel do Klobouk, aby se lidé rychle ukryli, že za nedlouho budou zde Kumáni. A z druhé strany též od Hradiska utíkají lidé a skrývají se v lesích. Z našich hor a strání ženy a děti ukryty jsou v Ochoze, ale nemají tam bezpečí, poněvadž se nepřátelé rozlézají jako červi po celé krajině a všude slídí, loupí a vraždí. Rádi by odtud všichni utekli do Klobouk nebo sem, ale bojí se z úkrytu vylézti, aby nebyli přepadeni. O, pojeď pro ně, pane milostivý, vyveď je a zachraň je!" prosil jezdec.

"Nyní nemohu. Hleď, jedu na Kumány, co přijíždějí od Vizovic. Nezdržuj mne!", odbýval ho kastelán.

"Pane, nezadržíš je, ale zde vysvoboditi můžeš sto slabých žen a dětí od jisté záhuby. – O, ustrň se, pane! Mám tam též ženu a děti, prosím tě, zachraň je, času je dosti. Pane, smiluj se, vystavíš si most do nebe!"

"Nezdržuj mne!" rozkřikl se na něho pán.

"Běda ti, nemilosrdný! Kletba ať tě stihne za tvou necitelnost. Vedeš lid svůj v záhubu a zde bys vysvoboditi mohl zástup nevinných dětí, slabých žen a starců. Krev jejich, bude–li prolita, páliti tě bude a pokoje ti nedá."

"Kupředu!" vzkřikl kastelán a ujížděl cvalem s čeledí, aby neslyšel zlořečení jezdcovo.

Tryskem ujížděl s čeledí svou podél potoka Brumovského a pak podél říčky Vláry a cestou umínil si nepouštěti se s nepřáteli v boj, kdyby seznal, že síla jeho na ně nestačí, aby se nesplnila hrozba poslova, že vede lid svůj v záhubu. Výhružná slova jeho nijak mu z mysli neodcházela.

Za půl hodiny dojel do lesů, které rozkládaly se mezi dvěma údolími, z nichž jedno táhlo k Slavičínu, druhé k Brumovu. Zde se ukryli a čekali, kterým údolím se nepřátelé dají.

Pan Smil vyslal bez koní dva hlídače na kraj lesa, každého v jinou stranu a uložil jim, by se dobře skryli a písknutím kosa by dali znamení, že nepřátelé s povozy přijeli. Kdyby nepřátel bylo mnoho, že by nebylo naděje na vítězství, měli hlídači býti zticha a znamení nedávati, aby se snad neprozradili.

Netrvalo dlouho, co hlídači kastelánovi se ukryli, když přicválalo od severu údolím Vláry deset jezdců. Byla to patrně přední hlídka, která jela na výzvědy, je–li okolí bezpečné, nebo hledala pohodlnější cestu. Když dojeli v místo, kde od Slavičína přicházející a též táhlé údolí tvořící říčka vlévá se do Vláry, která odtud mění směr a na jihovýchod se zatáčí, zastavili se a cosi tiše hovořili. Radili se bezpochyby, kterým údolím se mají dáti. Levé vedlo k Vlárskému průsmyku, pravým dostali by se do průsmyku Starohrozenkovského, nyní tak nazvaného, kterým protéká říčka Kratkovka.

Jezdci postáli chvíli a zanechavše jednoho na čekané, cválali dále užším údolím podél potoka od Slavičína přitékajícího. Jeli opatrně, a přece dupot koňský slyšeli všichni v lese ukrytí vojínové. Ani nedýchali a čekali na umluvené znamení.

Když pískání kosa se neozývalo, seskočil kastelán s koně a sám se plížil opatrně ke kraji lesa, odkud zazníval vzdalující se dupot koňský. Jezdců však už nespatřil.

"Vůz nejel, byli bychom ho též slyšeli," pomyslil si kastelán a stoupl si na tlustý kmen stromu, kus od kraje lesa, aby nebyl nikým spatřen a čekal.

Za několik minut zaslechl temné rachocení vozů. – Trhl sebou a naslouchal. Rozeznával dobře vzdálené rachocení vozů i dupot kopyt.

Pan Smil se vrátil spěšně ku svým se zprávou, že nepřátelé s nákladem přijíždějí, povzbudil vojíny a slíbil odměnu, kdyby se jim podařilo nákladu se zmocniti. Žoldnéři s dychtivostí čekali, dají–li jim zvědové znamení k útoku.

Dupot koňský i vrzání vozů zaznívalo vždy zřetelněji, až objevil se konečně nepřátelský průvod. Přijíždělo deset vozů a s nimi asi sto mužů. Nebyli to Kumáni, ale Maďaři, kteří odváželi prvé vozy s naloupeným zbožím.

Když se objevili, vyjel jim na stráži zde čekající Maďar vstříc a oznámil jim, kudy mají jeti. Dali se dle návodu jeho vpravo.

Ukrytý v těch místech vyzvědač páně Smilův zapískal věrně jako kos, ale Maďaři přece se zastavili a naslouchali. Nezdálo se jim, že by kos tak silně hvízdal. Když se hvízdání neopakovalo, jeli dále, ale brzy se zase zastavili. Zaslechli dupot a praskot z vedlejšího lesa.

Nepřátelé rychle se seřazovali k obraně, ale tu již vyrazilo na ně vojsko, které byl kastelán rozdělil na dvě čety a zpředu i zezadu napadli Maďary.

Nastala půtka hrozná.

...