Od strany Slavičína tryskem přijel jeden ze žoldnéřů, které vyslal kastelán Brumovský do okolí na výzvědy.
Vrátný poznav jezdce, hbitě otevřel bránu.
"Co je? – Už jdou?" zděšeně otázal se vrátný, jenž byl před dvěma dny tak ubezpečoval Rigolu a jeho ženu, že je na hradě největší jistota. Nyní při kvapném příjezdu jezdcově sám počal strachem se chvěti.
"Jedou, ale jen malý krdel. Ještě jsou daleko. Musím rychle k pánovi."
Náhlý příjezd zvěda pobouřil celý hrad. Druh druha se dotazoval, ale nevěděl žáden více, leč co se od vrátného dozvěděli. Zatím přibylý jezdec vyřizoval kastelánovi dopodrobna novinu.
"Milostivý pane, od Vizovic jede houfec nepřátel a vezou na několika vozích nakradené zboží. Byl jsem ukryt v lese a viděl jsem truhly, okované truhly, které jsou jistě plny peněz," vyzrazoval svému pánovi zbrojnoš. –
Panu Smilovi se při zprávě té zaleskly oči...
"A kolik je jich?" otázal se rychle zvěda.
"Nebude jich sto."
"Viděl jsi dobře?"–Neklameš se?–Není jich více?"
"Není. Čekal jsem chvíli, až zajeli a nikdo více za nimi netáhl."
A kde jsou?"
"Byli za Okrouhlou, nyní mohou býti před Hradiskem. Za hodinu budou snad již u Slavičína."
"Hoj, co na Moravě nakradli, nechají zde. Nepustíme to do Uher!" zvolal živě pan Smil a vyběhnuv z komnaty, již dával rozkazy, aby žoldnéři vyvedli všechny koně, i ty, co zde od kupců uschovány byly a posedali na ně, že vyjedou ihned z hradu.
Pan Brumovský oznámiv manželce své Bohuslavě, co zamýšlí, rychle se oblékal do brnění a opásal se mečem.
Paní Bohuslava prosila chotě, aby z bezpečného sídla neodcházel a nevydával život svůj v nebezpečí, aby nenechával hradu bez zbrojnošů, ale marná byla její prosba a bez účinku slzy. Touha po kořisti utlumila všechny jiné city a učinila jej hluchým k slovům jeho choti.
"Neobávej se o mne. Nepřátel je málo, nás mnohem více. Za hodinu, za dvě budu zde nazpět. A k ochraně hradu máš zde mužů a žen dosti. Každý z nich dovede se tak oháněti mečem jako moji zbrojnoši," těšil ve spěchu kastelán svoji paní.
Když byl přistrojen, políbil choť, rozloučil se s ní a chvátal na dvůr, kdež čeleď jeho se zbraní ho již očekávala. Paní Bohuslava neměla ani tolik síly, by chotě svého vyprovodila. Padla před kříž a se slzami prosila Boha, by všem byl mocným ochráncem.
Pan Smil seřadiv svou čeleď jízdnou i pěší, která ho za jízdnou měla následovati a uděliv rozkazy lovčímu, jenž za jeho nepřítomnosti měl býti velitelem na hradě, vyšvihl se na koně a vyjížděl z hradu, když do předhradí přicválal nový jezdec.
Nebyl to nikdo z vyslaných špehýřův, ale obyčejný poddaný, jak z obleku patrno bylo, jenž na zpěněném koni sem přiklusal.
Kastelán překvapen a ulekán hleděl na příchozího.
"Pane, jako na zavolání jsi připraven a vyjíždíš ozbrojen. O, pojeď se mnou do Ochozského lesa, kde ve sluji je sto žen a dětí vydáno v nebezpečí, že je Kumáni najdou a pobijí. Od Vizovic valí se hejno nepřátel a z druhé strany ke Kloboukům táhne druhé," vysýpal ze sebe posel.
"Odkud to víš?" otázal se pan Smil.
"Otec Crha s tím přišel do Klobouk, aby se lidé rychle ukryli, že za nedlouho budou zde Kumáni. A z druhé strany též od Hradiska utíkají lidé a skrývají se v lesích. Z našich hor a strání ženy a děti ukryty jsou v Ochoze, ale nemají tam bezpečí, poněvadž se nepřátelé rozlézají jako červi po celé krajině a všude slídí, loupí a vraždí. Rádi by odtud všichni utekli do Klobouk nebo sem, ale bojí se z úkrytu vylézti, aby nebyli přepadeni. O, pojeď pro ně, pane milostivý, vyveď je a zachraň je!" prosil jezdec.
"Nyní nemohu. Hleď, jedu na Kumány, co přijíždějí od Vizovic. Nezdržuj mne!", odbýval ho kastelán.
"Pane, nezadržíš je, ale zde vysvoboditi můžeš sto slabých žen a dětí od jisté záhuby. – O, ustrň se, pane! Mám tam též ženu a děti, prosím tě, zachraň je, času je dosti. Pane, smiluj se, vystavíš si most do nebe!"
"Nezdržuj mne!" rozkřikl se na něho pán.
"Běda ti, nemilosrdný! Kletba ať tě stihne za tvou necitelnost. Vedeš lid svůj v záhubu a zde bys vysvoboditi mohl zástup nevinných dětí, slabých žen a starců. Krev jejich, bude–li prolita, páliti tě bude a pokoje ti nedá."
"Kupředu!" vzkřikl kastelán a ujížděl cvalem s čeledí, aby neslyšel zlořečení jezdcovo.
Tryskem ujížděl s čeledí svou podél potoka Brumovského a pak podél říčky Vláry a cestou umínil si nepouštěti se s nepřáteli v boj, kdyby seznal, že síla jeho na ně nestačí, aby se nesplnila hrozba poslova, že vede lid svůj v záhubu. Výhružná slova jeho nijak mu z mysli neodcházela.
Za půl hodiny dojel do lesů, které rozkládaly se mezi dvěma údolími, z nichž jedno táhlo k Slavičínu, druhé k Brumovu. Zde se ukryli a čekali, kterým údolím se nepřátelé dají.
Pan Smil vyslal bez koní dva hlídače na kraj lesa, každého v jinou stranu a uložil jim, by se dobře skryli a písknutím kosa by dali znamení, že nepřátelé s povozy přijeli. Kdyby nepřátel bylo mnoho, že by nebylo naděje na vítězství, měli hlídači býti zticha a znamení nedávati, aby se snad neprozradili.
Netrvalo dlouho, co hlídači kastelánovi se ukryli, když přicválalo od severu údolím Vláry deset jezdců. Byla to patrně přední hlídka, která jela na výzvědy, je–li okolí bezpečné, nebo hledala pohodlnější cestu.
Když dojeli v místo, kde od Slavičína přicházející a též táhlé údolí tvořící říčka vlévá se do Vláry, která odtud mění směr a na jihovýchod se zatáčí, zastavili se a cosi tiše hovořili. Radili se bezpochyby, kterým údolím se mají dáti. Levé vedlo k Vlárskému průsmyku, pravým dostali by se do průsmyku Starohrozenkovského, nyní tak nazvaného, kterým protéká říčka Kratkovka.
Jezdci postáli chvíli a zanechavše jednoho na čekané, cválali dále užším údolím podél potoka od Slavičína přitékajícího. Jeli opatrně, a přece dupot koňský slyšeli všichni v lese ukrytí vojínové. Ani nedýchali a čekali na umluvené znamení.
Když pískání kosa se neozývalo, seskočil kastelán s koně a sám se plížil opatrně ke kraji lesa, odkud zazníval vzdalující se dupot koňský. Jezdců však už nespatřil.
"Vůz nejel, byli bychom ho též slyšeli," pomyslil si kastelán a stoupl si na tlustý kmen stromu, kus od kraje lesa, aby nebyl nikým spatřen a čekal.
Za několik minut zaslechl temné rachocení vozů. – Trhl sebou a naslouchal. Rozeznával dobře vzdálené rachocení vozů i dupot kopyt.
Pan Smil se vrátil spěšně ku svým se zprávou, že nepřátelé s nákladem přijíždějí, povzbudil vojíny a slíbil odměnu, kdyby se jim podařilo nákladu se zmocniti. Žoldnéři s dychtivostí čekali, dají–li jim zvědové znamení k útoku.
Dupot koňský i vrzání vozů zaznívalo vždy zřetelněji, až objevil se konečně nepřátelský průvod. Přijíždělo deset vozů a s nimi asi sto mužů. Nebyli to Kumáni, ale Maďaři, kteří odváželi prvé vozy s naloupeným zbožím.
Když se objevili, vyjel jim na stráži zde čekající Maďar vstříc a oznámil jim, kudy mají jeti. Dali se dle návodu jeho vpravo.
Ukrytý v těch místech vyzvědač páně Smilův zapískal věrně jako kos, ale Maďaři přece se zastavili a naslouchali. Nezdálo se jim, že by kos tak silně hvízdal. Když se hvízdání neopakovalo, jeli dále, ale brzy se zase zastavili. Zaslechli dupot a praskot z vedlejšího lesa.
Nepřátelé rychle se seřazovali k obraně, ale tu již vyrazilo na ně vojsko, které byl kastelán rozdělil na dvě čety a zpředu i zezadu napadli Maďary.
Nastala půtka hrozná.
...
Přiblížil se svátek Božího Těla roku 1680. V úterý k večeru před svátkem jel z lesa rychtář Šoman a vezl plnou fůru mladých břízek k ozdobě vnitřního kostela a čtyř oltářů, které se na náměstí postaví. Jeden oltář stával u jeho stavení.
Před městem ho dohnal purkmistr Matěj Kovář. Vezl zase plnou fůru chvojí na pletení věnců. Větve z jedlí promíchány byly větvemi ze starých tisů, které tehdy v okolních lesích rostly. Všechny ležely svorně ve voze na sobě.
"Nevím, vydaří–li se dobře Boží Tělo. Hleď, nějak se obloha zatahuje," promluvil představený, když k rychtáři dojížděl a čelo jeho se zakabonilo jako ta obloha.
"Též mám obavu. A chceme letos pěkně okrášlit oltáře a celé náměstí z vděčnosti Pánu Bohu, že nás mor minul," souhlasil s jeho obavou starý Šoman.
"Snad se to přežene," zadoufal purkmistr. "U nás bude dnes večer veselo. Sejdou se k nám děvčata plésti věnce a zítra večer též. To bude štěbotu a smíchu. Přijď se podívat a rozesmát se trochu. Sedáváš doma jako krtek v díře," zval upřímně k sobě na návštěvu starého rychtáře.
"Už jsem svoji veselost dávno pochoval. Tolik roků čekám, že se ke mně vrátí žena nebo synek, ale marně. Buď zapomněli, nebo zemřeli."
"Anebo nemohou," dodával purkmistr.
"Kdo chce utéci, vždycky najde k tomu za tolik roků příležitost. Což neutekl Diviš a nepřišel zpět za čtyři roky Fabián? Zapomněli nebo zemřeli," opakoval znovu.
"Což je to, když z tisíců odvlečených vrátilo se k nám na Valašsko jen několik. Ze žen málokterá a z dětí žáden. Sta rodin již jich oželelo. Ožel též, zapomeň a přijď mezi nás."
"Bavte se, bavte se. Já budu dále na ně myslet a pomodlím se za ně. Doufal jsem, vždycky doufal, že oba, nebo alespoň jednoho zase uvidím, ale už mne naděje též opouští a strach na mne doléhá, že se jim vede zle. – Jsem před svým stavením, složím břízky na náměstí a zítra se rozdají," končil řeč a zastavil povoz, aby břízky skládal.
"Tak s Bohem. Vyspi se dobře," přál mu purkmistr a jel k svému domovu.
Toho dne setmělo se brzy a nastala tmavá noc. Hvězdičky, které předešlé noci vesele mžikaly s nebeské báně, zahaleny byly tmavým rouchem mraku jak turecké ženy závojem.
Těžká tma působila stísněně i na tvorstvo. Vlaštovky brzy zastavily svůj let, neboť hmyz se předčasně uschoval, a slepice záhy odešly na hřady, posedaly, zavřely očka, sklonily hlavičky na bok a přemýšlely, proč se tak brzy stmívá.
Bylo po půlnoci, vše již ve městě spalo. I děvčata, která pletla u purkmistra dlouho věnce, odpočívala v náručí spánku, a purkmistr, jenž šel toho večera pozdě do postele, chrapotem prozrazoval tvrdý spánek.
"Purkmistře, vstávej! Ohně jsou na horách!"
A buditel rychle spěchal dále k jinému stavení.
Představenému mžikem zarazil se chrapot. Otevřel oči, posadil se v lůžku a již stál na podlaze a rychle oblékal šaty. Žena i děti rovněž vstaly a s úděsem házely šaty na sebe.
Zář z ohňů na kopcích osvětlovala kus oblohy a střílení z hradu brumovského podobalo se žalostnému kvílení.
Kuruci využili strachu obyvatelstva před morem a nepřipravenosti vojenské a vpadli třemi proudy do zemí císaře Leopolda I. Jeden proud táhl do Těšína, druhý pod vedením Balassiho vtrhl náhle za noční tmy průsmykem Vlárským na Brumovsko a s třetím ubíral se sám Tököly proti císařskému generálu Caprarovi.
Strach napadl obyvatele dědin i měst panství brumovského při myšlence, že jen 173 portášů ponecháno je ke hlídání dlouhých hranic. Byli rozestaveni na několika místech po malých skupinách. Lidé z okolních dědin utíkali zase do hor a lesů a purkmistr brumovský poslal starce, ženy a děti na hrad do větší bezpečnosti.
Ještě dříve, než se rozednilo a kohouti zakokrhali, přišel z hradu purkrabí do města Brumova, svolal občany na prostranství ke kostelu, rozkázal všem se ozbrojiti a vyslal dva jezdce k Vlárské bráně na výzvědy k portášům, jak daleko je nepřítel a jak je silný.
Ale jezdci hned za Bylnicí potkali spěchajícího portáše, který přinášel zprávu, že se Kuruci již blíží k bráně. Pro tmu pozdě je zpozorovali a pozdě dali znamení.
S touto děsnou zprávou vrátili se jezdci do Brumova. Na obranu nebylo pomyšlení. Měšťané odváželi majetek rychle do lesů a zámecký hejtman vrátil se rychle na hrad.
V Kloboukách byl též zmatek. Ustrašení měšťané sešli se na náměstí k poradě.
"Co dělat, co dělat?" volali se všech stran na purkmistra.
"Utište se!" volal představený a stoupl si na kamenné schody, na nichž stála socha Panny Marie, kterou Tataři při plenění Klobouk skáceli. "Nevíme, kde je nepřítel a jak je silný. Počkáme, až jakou dostaneme zprávu. – Ty, Mrázku, sedni na koně a jeď rychle do Brumova pozeptat se, kde je nepřítel," kázal konšelu, na něhož se spoléhal.
"A zajeď na hrad k panu hejtmanovi, mám–li svolati ozbrojené lidi a kam poslati. Třeba je nepřítel hodně daleko a na svolání lidu z dědin bude času dost," dokládal k rozkazu rychtář, který zase oživl při pomyšlení na hrozící nebezpečí.
Konšel Mrázek rychle se vzdálil a za chvíli klusal na koni k Brumovu. Po delší době vrátil se ze zprávou: "Kuruci jsou v bráně. Za několik hodin budou tady. Máme schovati majetek, ženy a děti poslati na hrad a brzy sami se skrýti. Na obranu není času," sděloval vyslaný posel hejtmanův.
"Bože, co bude s námi?" zahořekovaly ženy a matky. "Na hrad je daleko. Než tam dojdeme s dětmi, bude nepřítel v Brumově."
"Budeme se bránit," volali někteří nesměle.
"Schovejme se do lesů," křičeli druzí.
"Já z města neuteču. Jsem starý, na životě mi nezáleží," prohlásil pevně rychtář Šoman a z očí šlehala mu oddanost.
"A já též ne," ozval se farář Václav Pavliš. "Kuruci nejsou Tataři ani Turci. Jsou křesťané. Nebudou nás zbytečně mordovat ani do otroctví odvádět."
Slova jeho mnohým dodala naděje, ale pro jistotu odváděli Klobučané zase dobytek do lesů a ženy a děti poslali dílem za nimi, dílem, které se nebály, na hrad. Muži zůstali ve městě s předsevzetím, že se budou brániti, kdyby sahali na jejich životy.
Zachované listiny podávají zprávu, že rebelanti uherští vpadli do Klobouk ve středu před Božím Tělem. Kostel zničili, 32 osob zabili a faráře Václava Pavliše, který na Kuruce volal, by zabíjení a plenění nechali, že jsou křesťané, zajali a odvedli do horních Uher před Emericha Tökölyho. V městě nakradli za 18.000 zlatých peněz, dobytka a zboží. Jak mnoho utrpěl Brumov, není udáno, ale jiné záznamy vypravují, že byl vypálen i s Klobouky a 50 lidí že bylo zajato.
Hlavní díl s Balassim vrátil se s kořistí do Uher, menší část s tisíci muži táhla dále k východu, jak by se chtěla spojití s oddílem, který se ubíral k Těšínu Jablunkovským průsmykem. Vsetínu neuškodili, poněvadž majitel jeho hrabě Jiří Illésházy, jenž měl za manželku Marii, rozenou hraběnku Forgačovou, spolumajitelku panství brumovského, bojoval též proti císaři a hájil svůj hrad Trenčín proti jeho vojsku. Majetku jeho šetřili, ale jeho manželky nikoliv. Však byl jen z části její.
Kuruci minuli i Valašské Meziříčí, obehnané pevnými hradbami a táhli v noci dále Domorackým lesem k Frenštátu, jenž náležel s celým panstvím biskupu olomouckému. Snad proto, že Frenštát náležel biskupu, táhli Kuruci, jichž veliký díl byl náboženství evangelického, na toto město.
Časně zrána dne 16. června 1680, v den sv. Trojice, přitáhlo z lesa 300 Kuruců vedených Šuhajdou a Kepusem a vtrhlo znenadání do města. Druhá větší část rozjela se za lupem po okolních osadách.
...