ZLÍNSKÁ|LITERÁRNÍ TRŽNICE

Přiblížil se svátek Božího Těla roku 1680. V úterý k večeru před svátkem jel z lesa rychtář Šoman a vezl plnou fůru mladých břízek k ozdobě vnitřního kostela a čtyř oltářů, které se na náměstí postaví. Jeden oltář stával u jeho stavení.

Před městem ho dohnal purkmistr Matěj Kovář. Vezl zase plnou fůru chvojí na pletení věnců. Větve z jedlí promíchány byly větvemi ze starých tisů, které tehdy v okolních lesích rostly. Všechny ležely svorně ve voze na sobě.

"Nevím, vydaří–li se dobře Boží Tělo. Hleď, nějak se obloha zatahuje," promluvil představený, když k rychtáři dojížděl a čelo jeho se zakabonilo jako ta obloha.

"Též mám obavu. A chceme letos pěkně okrášlit oltáře a celé náměstí z vděčnosti Pánu Bohu, že nás mor minul," souhlasil s jeho obavou starý Šoman.

"Snad se to přežene," zadoufal purkmistr. "U nás bude dnes večer veselo. Sejdou se k nám děvčata plésti věnce a zítra večer též. To bude štěbotu a smíchu. Přijď se podívat a rozesmát se trochu. Sedáváš doma jako krtek v díře," zval upřímně k sobě na návštěvu starého rychtáře.

"Už jsem svoji veselost dávno pochoval. Tolik roků čekám, že se ke mně vrátí žena nebo synek, ale marně. Buď zapomněli, nebo zemřeli."

"Anebo nemohou," dodával purkmistr.

"Kdo chce utéci, vždycky najde k tomu za tolik roků příležitost. Což neutekl Diviš a nepřišel zpět za čtyři roky Fabián? Zapomněli nebo zemřeli," opakoval znovu.

"Což je to, když z tisíců odvlečených vrátilo se k nám na Valašsko jen několik. Ze žen málokterá a z dětí žáden. Sta rodin již jich oželelo. Ožel též, zapomeň a přijď mezi nás."

"Bavte se, bavte se. Já budu dále na ně myslet a pomodlím se za ně. Doufal jsem, vždycky doufal, že oba, nebo alespoň jednoho zase uvidím, ale už mne naděje též opouští a strach na mne doléhá, že se jim vede zle. – Jsem před svým stavením, složím břízky na náměstí a zítra se rozdají," končil řeč a zastavil povoz, aby břízky skládal.

"Tak s Bohem. Vyspi se dobře," přál mu purkmistr a jel k svému domovu.

Toho dne setmělo se brzy a nastala tmavá noc. Hvězdičky, které předešlé noci vesele mžikaly s nebeské báně, zahaleny byly tmavým rouchem mraku jak turecké ženy závojem.

Těžká tma působila stísněně i na tvorstvo. Vlaštovky brzy zastavily svůj let, neboť hmyz se předčasně uschoval, a slepice záhy odešly na hřady, posedaly, zavřely očka, sklonily hlavičky na bok a přemýšlely, proč se tak brzy stmívá.

Bylo po půlnoci, vše již ve městě spalo. I děvčata, která pletla u purkmistra dlouho věnce, odpočívala v náručí spánku, a purkmistr, jenž šel toho večera pozdě do postele, chrapotem prozrazoval tvrdý spánek.

"Purkmistře, vstávej! Ohně jsou na horách!"

A buditel rychle spěchal dále k jinému stavení.

Představenému mžikem zarazil se chrapot. Otevřel oči, posadil se v lůžku a již stál na podlaze a rychle oblékal šaty. Žena i děti rovněž vstaly a s úděsem házely šaty na sebe.

Zář z ohňů na kopcích osvětlovala kus oblohy a střílení z hradu brumovského podobalo se žalostnému kvílení.

Kuruci využili strachu obyvatelstva před morem a nepřipravenosti vojenské a vpadli třemi proudy do zemí císaře Leopolda I. Jeden proud táhl do Těšína, druhý pod vedením Balassiho vtrhl náhle za noční tmy průsmykem Vlárským na Brumovsko a s třetím ubíral se sám Tököly proti císařskému generálu Caprarovi.

Strach napadl obyvatele dědin i měst panství brumovského při myšlence, že jen 173 portášů ponecháno je ke hlídání dlouhých hranic. Byli rozestaveni na několika místech po malých skupinách. Lidé z okolních dědin utíkali zase do hor a lesů a purkmistr brumovský poslal starce, ženy a děti na hrad do větší bezpečnosti.

Ještě dříve, než se rozednilo a kohouti zakokrhali, přišel z hradu purkrabí do města Brumova, svolal občany na prostranství ke kostelu, rozkázal všem se ozbrojiti a vyslal dva jezdce k Vlárské bráně na výzvědy k portášům, jak daleko je nepřítel a jak je silný.

Ale jezdci hned za Bylnicí potkali spěchajícího portáše, který přinášel zprávu, že se Kuruci již blíží k bráně. Pro tmu pozdě je zpozorovali a pozdě dali znamení.

S touto děsnou zprávou vrátili se jezdci do Brumova. Na obranu nebylo pomyšlení. Měšťané odváželi majetek rychle do lesů a zámecký hejtman vrátil se rychle na hrad.

V Kloboukách byl též zmatek. Ustrašení měšťané sešli se na náměstí k poradě.

"Co dělat, co dělat?" volali se všech stran na purkmistra.

"Utište se!" volal představený a stoupl si na kamenné schody, na nichž stála socha Panny Marie, kterou Tataři při plenění Klobouk skáceli. "Nevíme, kde je nepřítel a jak je silný. Počkáme, až jakou dostaneme zprávu. – Ty, Mrázku, sedni na koně a jeď rychle do Brumova pozeptat se, kde je nepřítel," kázal konšelu, na něhož se spoléhal.

"A zajeď na hrad k panu hejtmanovi, mám–li svolati ozbrojené lidi a kam poslati. Třeba je nepřítel hodně daleko a na svolání lidu z dědin bude času dost," dokládal k rozkazu rychtář, který zase oživl při pomyšlení na hrozící nebezpečí.

Konšel Mrázek rychle se vzdálil a za chvíli klusal na koni k Brumovu. Po delší době vrátil se ze zprávou: "Kuruci jsou v bráně. Za několik hodin budou tady. Máme schovati majetek, ženy a děti poslati na hrad a brzy sami se skrýti. Na obranu není času," sděloval vyslaný posel hejtmanův.

"Bože, co bude s námi?" zahořekovaly ženy a matky. "Na hrad je daleko. Než tam dojdeme s dětmi, bude nepřítel v Brumově."

"Budeme se bránit," volali někteří nesměle.

"Schovejme se do lesů," křičeli druzí.

"Já z města neuteču. Jsem starý, na životě mi nezáleží," prohlásil pevně rychtář Šoman a z očí šlehala mu oddanost.

"A já též ne," ozval se farář Václav Pavliš. "Kuruci nejsou Tataři ani Turci. Jsou křesťané. Nebudou nás zbytečně mordovat ani do otroctví odvádět."

Slova jeho mnohým dodala naděje, ale pro jistotu odváděli Klobučané zase dobytek do lesů a ženy a děti poslali dílem za nimi, dílem, které se nebály, na hrad. Muži zůstali ve městě s předsevzetím, že se budou brániti, kdyby sahali na jejich životy.

Zachované listiny podávají zprávu, že rebelanti uherští vpadli do Klobouk ve středu před Božím Tělem. Kostel zničili, 32 osob zabili a faráře Václava Pavliše, který na Kuruce volal, by zabíjení a plenění nechali, že jsou křesťané, zajali a odvedli do horních Uher před Emericha Tökölyho. V městě nakradli za 18.000 zlatých peněz, dobytka a zboží. Jak mnoho utrpěl Brumov, není udáno, ale jiné záznamy vypravují, že byl vypálen i s Klobouky a 50 lidí že bylo zajato.

Hlavní díl s Balassim vrátil se s kořistí do Uher, menší část s tisíci muži táhla dále k východu, jak by se chtěla spojití s oddílem, který se ubíral k Těšínu Jablunkovským průsmykem. Vsetínu neuškodili, poněvadž majitel jeho hrabě Jiří Illésházy, jenž měl za manželku Marii, rozenou hraběnku Forgačovou, spolumajitelku panství brumovského, bojoval též proti císaři a hájil svůj hrad Trenčín proti jeho vojsku. Majetku jeho šetřili, ale jeho manželky nikoliv. Však byl jen z části její.

Kuruci minuli i Valašské Meziříčí, obehnané pevnými hradbami a táhli v noci dále Domorackým lesem k Frenštátu, jenž náležel s celým panstvím biskupu olomouckému. Snad proto, že Frenštát náležel biskupu, táhli Kuruci, jichž veliký díl byl náboženství evangelického, na toto město.

Časně zrána dne 16. června 1680, v den sv. Trojice, přitáhlo z lesa 300 Kuruců vedených Šuhajdou a Kepusem a vtrhlo znenadání do města. Druhá větší část rozjela se za lupem po okolních osadách.

...