Lidé ještě chodí ve válečných dřevácích

Počátkem ledna v mrazivém dni, jenž jiskřil po lukách a polích, odjížděl Michal Král po prvé do práce. Nádraží, z něhož odjížděl do továrního města, vypadalo ještě zpustle, odřeno za války až do krve červených cihel. I vlak, třebas v něm byla již zasklena okna, nesl stopy čtyřletého běsnění, v němž na opravy nezbývalo času ani peněz.

– Jak ta pole kolem mne utíkají, otáčejí se za mne, jako by je ohromným pluhem obracel, myslil si Král, dívaje se z okna vlaku. Po pravé straně se zaleskly věže jejich kostela, a poslední domky Havrovan, skrčené při trati jako hejno koroptví, zapadly do dálky.

Všecko je pryč. Vlak, rupotající na spojích kolejnic, zažehnával tesknotu, již vyvolával jeho odjezd. Vření stran a tříd, jež v posledních dnech vystupovalo tak znatelně do popředí zájmů, pomalu zapadalo kamsi do dálky, za trať. Ale ustoupilo to jenom na chvíli, pokud byly oči zvábeny hrou světel a stínů na bílých plochách polí.

– Jedu a nevím, budou–li mne potřebovat, říkal si polohlasitě. Byl by v tu chvíli rád s někým hovořil, byl by mu sdílně vyprávěl o sobě a Havrovanech. Ale vlak byl prázdný, naplněný pustotou, i když u jednoho okna klimbala babka s velikým košem.

Dal si hlavu do dlaní a přivřel oči. Ale v tom okamžiku se před ním probudil svět představ. Zase se octl mezi dvěma třecími kameny havrovanských zájmů. Na jedné straně dělník Klátil, na druhé mladý sedlák Horák. Oběma se zdálo, že vidí jasně kupředu a že jdou za svatou věcí, své třídy. Michal, třebaže byl při Klátilovi, přece s utajenou lítostí vzpomínal na svůj sen o orání vlastních polí. Byla v něm selská krev, třebaže tatík vedle krejčoviny jenom podělkoval s jednou kravičkou a troškou pole. Teď, když se vzdaloval z domova, nevěděl čím je: dělníkem či sedlákem? Jeho vědomí bylo soustavně stahováno do proudu životního dění, ale neuměl mu ještě dáti směr, protože jeho ruce nebyly posvěceny ani prací rolníkovou, ani dělníkovou.

Jak je bolestné octnout se tak najednou sám, říkal si, mysle na veliké společenství válečných tažení. Brzy se zase přenesl do přítomnosti. V jeho duši rostl zástup lidí, sto dvě stě, a řadil se k pochodu. Ale nebyla už válka. Šli do okresního města.

– Je to pochod hladu, volal vpředu Klátil. Lidé hlučeli jako včely v úle. Chlapi, kteří přicházeli stále domů se všech koutů světa, řadili se do čtyřstupů, protože to bylo v nich. Lépe se jim šlo, když cítili vedle sebe tělo kamarádovo

– Svět byl špatně zřízen, zbudován jen pro několik lidí, vykládal vpředu zástupu Klátil. Poslouchali ho, mlčky přikyvujíce. Věřili mu, nezbývalo nic jiného než věřit.

Ve městě se k nim přidal důvěrník strany a ubezpečoval je naprostou solidaritou. Ale sotva vkročili na náměstí, tu vpravo i vlevo zahrčely rolety obchodů.

– Rabovači z Havrovan jdou, vzkřikl kdosi. Ale nebylo příčiny znepokojovat se, protože krev rabovačů židovských obchodů už dávno zklidněla a dala se jiným směrem. To jen tak z nich šel strach, z jejich polovojenských hadrů a vyhublých tváří.

Michal zase otevřel oči a vnímal letící kraj. Ale jen chvíli. Najednou byla v jeho duši zase Hermína a vyčítala mu: Tatík na mne včera po prvé promluvil. Povídá: Chodíš s takovým komunistou, co táhne do města s těmi, kteří chtějí dělit majetek. Ty, dcera sedlákova!

Bylo to už po kolikáté, co Michal slyšel slovo komunismus. Ale nerozuměl mu, stejně jak se v tom dobře nevyznal Klátil ani Málek. Ale to slovo bylo jako blýskavý kamínek a vysloveno, vyvolávalo určitý respekt. A tak se jím potom dělníci oháněli – jako zbraní!

Ale Michal se Hermíně vysmál: – Kdepak komunistou. Nevím proč. A i kdyby, vždyť ti komunisté jsou Klátil, Málek, sousedé z našich ulic, a z těch věru nejde strach.

– Však jsem neřekla ani slova, povídala a usmála se na něho.

Vezl si ten její úsměv s sebou. Hřál ho v duši. Co bylo proti němu všecko ostatní? Jako děcko si s ním hrál, převracel jej na všechny strany a na konec jako by i jemu sedl do tváře. Usmíval se do hukotu vlaku a zpíval si jakousi vojenskou písničku.

Vlak najednou zarachotil kolem továrních budov. Byly červené, ve sněhovém poprašku vypadaly jako z masa a krve. Veliké obdélníky oken spojovaly svět továrny se světem božím, Michal se vyklonil z okna, aby přehlédl řady budov, jež se táhly vzhůru ke stráni. Když se vlak zastavoval, dolehl k němu hluk strojů. Takový táhlý, hluboký hukot to byl, jako by obrovité plíce oddychovaly. Vlak zastavil před továrními budovami. Michal se rozhlížel kolem. Kus zapadlé dědiny s bídnými, slámou krytými domky stálo tu svorně s budovami, jež byly zřejmě městské a vyrostly z peněz, jež tekly cestou od tovární brány. A všecko zde páchlo kůží, jako by celý ten tovární svět byl složen z hořce páchnoucí hověziny.

Michal nahlížel udiveně za tovární plot. Stroje ho vždycky vábily. Jako kluk dovedl u nich doma na nádraží celé hodiny trpělivě čekati na jedoucí vlaky. Továrna či mlýn, pila nebo obyčejná mlátička vábily ho svou složitostí a tajemností. To bylo temných koutů u nich ve mlýně, co tam asi všecko je?

Ten moment obdivu ke strojům v něm zůstal i teď, když ho vlak vyložil přímo u jejich otevřené tlamy. Zastavil se u brány a četl plakát, tištěný velkým písmem: Tisíce lidi chodí ve válečných dřevácích, tisíce jsou vůbec bez bot, tisíce čekají na práci vašich rukou.

To se Michalovi líbilo. Cítil v sobě hladovou touhu všech lidí, kteří nemají bot, šatů, jídla. Cítil v sobě jejich hlad. Když se díval na své ruce, připravené k práci, viděl z nich růsti ukojení toho strašného válečného hladu.

Bylo to tak krásné vřadit se do armády těch, kteří tiší hlad. Možná, že Michal tam brzy bude.

Se všech stran doléhal k němu hukot. Tempo dne bylo zde jaksi prudší, lidé rychleji chodili a byli jako zakousnuti do sebe. Snad všichni byli postiženi tím strašlivým příkazem nasytiti hladové zástupy. Nasadili všechny své síly k práci, jež by naplnila touhy vojáků, ležících v hadrech a vších v zákopech, touhy matek, přešívajících dětem šatky z posledních svých šatů a marně si lámajících hlavu, proč se ten svět změnil, že z hojnosti přešel do bídy a nedostatku.

Obcházel kolem továrního plotu, jako by chtěl očenichat všecko, co zde mělo jiný tvar a barvu než tam u nich.

– Co tady čumíš? houkl na něho někdo zezadu.

Ohlédl se a viděl vychrtlého chlapa, jemuž blýskaly černé oči ze štětinatého obočí.

– Jdu hledat práci, povídal Michal, aniž spouštěl s chlapa oči.

– Do práce? opakoval po něm posměšně. – Pro koho budeš dělat? Pro panstvo, aby tě zase za chvíli poslali do té vojenské všivárny?

Stáli mlčky proti sobě. Přece Michal jde pracovat pro sebe, aby si mohl vzít Hermínu, a potom, vojna už nebude, nemůže ani být, protože ti, kteří byli vojáky, by nešli.

– Víš, kamaráde, tomu musíš rozumět, rozpovídal se neznámý. – Kdybys měl trošku rozumu, šel bys s námi a s těmi, co budou stavět nový svět a pracovat pro všechny, ne jenom pro některé, rozumíš?

– Ale když se chce jíst a tatík s matkou mne doma živit nemohou.

– Jsi ještě chlapec, což ty víš o světě!

Zasmál se, a otočiv se rázně na podpatku, poodešel několik kroků: – Za týden budeš mluvit jinak, ale k nám můžeš vždycky přijít.

Michal zůstal nerozhodně stát On přece není chlapec, má za sebou vojnu, hlad, vši, rány, ale ten chlapík, jenž se zvolna vzdaloval hvízdaje si, neměl tak zcela špatné nápady. Takhle žít někde v vhorách, neposlouchat nikoho, jenom vlastní srdce v těle, rozletět se ráno jako pták a večer se zase vracet, tak jak to dělali chlapi od zeleného kádru tam v horách na obzoru.

Michal toho měl plnou duši. Dech svobody mu sládl na rtech, ale vtom dolehl k němu zase hukot strojů. Továrna zpívala melodickou písni tisíce rukou a dělník Michal v tom zvuku viděl nasycení hladu tisíců.

Vešel širokou branou a posmeknuv klobouk tázal se po práci. Za chvíli ho vedli dlouhou kanceláří. Slyšel klepot strojů, drnčení telefonních zvonků a kdosi, jenž ho vedl, povídal: – Potřebujeme obratných lidí jako soli.

– Mám skoro celou jednu třídu obchodní, povídal nesměle Michal. Ale ten, co ho vedl, se jenom útrpně zasmál.

– A co z toho umíte, z té vaší školy?

Michal neřekl nic. Ten člověk jako by do něho viděl.

Potom procházeli nádvořími. Lidé přebíhali sem a tam, páchla zde kůže a tříslo a Michal cítil, že je unášen životem strojů, jež se točí za zdmi továrních budov.

Stanul v dlouhatánské dílně. Pohyblivý pás běžel zde podle zdí a na něm pluly nehotové boty. Dělníci, již stáli podél, boty chytali, vykonali na nich příslušnou práci a zase je pustili dále, dalším rukám.

– Zdá se to složité, ale není. Práce zde vůbec není složitá, nesmí ani být, protože by ji nemohl dělat nevyučený dělník, rozpovídal se Michalův průvodce.

Postavili ho k jednomu dělníkovi, aby se u něho přiučil. Chytil botu a ostřím zvláštního válce skrojil a vyrovnal přečnívající plátky kůže, z nichž byl stlučen podpatek.

– A to je všechno? divil se Král.

– Je to jednoduché jako celý svět. Jenom lidé si představují všechno složitě, povídal mu zase ten, co ho postavil k pásu.

Nebylo ještě ani poledne a Michal uměl dosti zručně svoji práci. Ještě sice nepostačil tempu běžícího pásu, ale šlo to. Zcela mechanická práce, lehká a malicherná, myslil si.

Do tovární budovy zasvítilo lednové slunce, zaplavující všechno žlutými paprsky. Ale, jak se zdálo, nikdo si nevšímal jeho vpádu. Tváře byly vpity do běžícího pásu a naplněny jakousi urputností dosáhnout splnění výzvy, jež zde všude visela a hlásala, že tisíce lidí chodí ve válečných dřevácích.

– Svítí slunce, chtěl říci Michal, ale viděl, že by ho zde nikdo neposlouchal.

– Jste tu takoví nemluvní, nikdo při práci nezpívá ani nepíská, povídal Michal dělníkovi, který ho zaučoval.

– U nás jenom pracujeme, potřebujeme peněz a lidé naší práce.

Michal se už na nic neptal. Pustil se do práce. Boty, které nezachytil, běžely dále. Práci na nich provedl dělník za ním. Chvíli ho bavilo počítat množství bot, jež kolem něho proplují, než napočítá sto. Potom ho zase bavilo nahlížet na práci jiných, co asi ti dělají, na kolik asi prací jest rozdělena celá výroba boty.

Dělník, stojící za ním, pozoroval jeho nervosu, ale neříkal nic Tak to vypadalo u všech, kteří první den přišli. Všude měli oči, všecko chtěli hned vědět. Ale on schválně neodpovídal. Zapražen do běžícího pásu, jenž mu udával životní tempo, vypudil z hlavy všecky myšlenky a proměnil se ve stroj. Žena, děti, domek se spící zahrádkou – (nejmladší dítě mělo dnes ráno horečku), ale nic zde nesmí existovat, protože lidé hladově čekají na výsledky jeho práce.

Michal to dobře chápal a pokyvuje hlavou, bručel si: Tak je to všechno dobře. Zaprodat sebe, aby všichni mohli lépe žít. Zcela dobré je to. Tak to také říkal u nich Klátil.

Když potom zahučela tovární píšťala dvanáctou a běžící pás se zatřásl, aby za chvíli úplně stanul, vzal dělník Michala pod paždí a kamarádsky, jako by někdo jiný, radostnější a jasnější vstoupil do jeho podoby, vyváděl ho z tovární budovy. Michalovi zněl ještě v uších hukot pásu a zdálo se mu, že ho najednou obklopila prázdnota.

– Hučí mi to v uších, povídal.

Vyšli do mrazivého dne. Dělníci se roztekli na všechny strany. Michalův průvodce se nabídl, že ho dovede do tovární jídelny a noclehárny.

– Neunavuje vás ta práce tam? optal se Michal. Dělník se jenom zasmál.

– Pracujeme rychle, ale to všechno ještě nic není. Naše automatická výroba není prý stále ještě dokonalá a levná. Musíme vybudovati dokonalou technickou výkonnost při nejmenších výrobních nákladech.

– A je to vůbec možné? Kdo to všechno vymýšlí?

– My všichni, každý na svém zdokonaluje. Michal se tomu všemu podivoval a hleděl s úctou na svého staršího druha. Pro něho to bylo všechno úžasně komplikované, nedovedl to ještě ani zachytit očima, ne tak duší, rozumem.

Když potom seděl v jídelně a dopodrobna rozkládal drobné úseky dne, stále mu vyvstávala v mysli stěžejní idea závodu: obouti tisíce a tisíce lidí, kteří chodí bosi nebo nosí ještě válečné dřeváky.

V jídelně prodávali veliké kynuté knedlíky, tak bílé, že se nad tím Michal až pozastavil.

– Jsou z americké mouky, došla právě zásilka, vysvětloval mu dělník, který seděl vedle něho.