Michal Král
Je–li vůbec možno hledat něco krásného v člověku, který prošel válkou, tedy to byla odevzdaná prostomyslnost, s jakou chvílemi Michal Král pojímal všechno, co se v něm i kolem něho dělo. Na světě jako by nebylo pro něho složitých problémů. Kdyby se dalo všechno převést na početní úkony, byl by vystačil v největších životních komplikacích i s malou násobilkou. Zůstalo mu v povaze cosi z všeobecné psychosy vojáků, kteří spoléhali v každém kroku, že za ně myslí jiní, že se o ně starají a točí za ně klikou lidských osudů. Dobře toto psychické rozpoložení postihli vojáci z Hané, když jim jednou hořely baráky nad hlavami a jeden z nich, vyburcován ze spánku, povídá: Ležte, chlapi, šak oni nás vytáhnó!
Michal Král se vrátil do vyjedené chalupy tatíkovy (byl v městečku Havrovanech krejčím, nikoliv módním) s hřmotem a širokým postojem hladového, který po prvé za dlouhou dobu ucítil neurčitý pach kuchyně, v níž se právě vařil hrnec zemáků. Byl jedním z těch, kteří přes všechny útrapy, špínu a hlad ve válce zmužněli. Vyrostl, ramena se mu od tíže nákladu, který nosíval na zádech, rozšířila a jeho postava měla základy příštího siláctví, se všemi pohyby i pomalou, jakoby předem vypočtenou chůzí.
– Tak už jsem tady a dovezl jsem si veliký hlad, povídal hned na prahu otcovské chalupy.
– A celý jsi, synečku, celý?, ohmatávala mu veliké ruce matka, jako by se chtěla přesvědčiti, že její Michal se vrátil zdráv.
– Celý, načisto celý, maminko! A jej, tu hrušku před oknem jste vykáceli? Bývala kdysi taková vysokánská!
– Zašla letos na jaře, začala schnout, chudinka stará.
Přišel ze světnice tatík a stáli s matkou kolem Michala. Přerostl je výškou i zkušenostmi. Stáli u něho, i když se drhl kouskem černého válečného mýdla. Funěl v teplé vodě a ponořoval kouřící hlavu znova a znova do vody, a pak, aby zcela vychutnal rozkoš mytí, dal na sebe nalévati vodu hrotkem.
– Tohleto budu dělat každý den, liboval si, když znova nořil hlavu do vody.
– Ale jste tu všichni nějak zamlklí, neveselí, a já si představoval, že bude dnes svítit slunce. Co Franta Kořínků, co Karel Brázdil, už se také vrátili? Oblékal se v rozevřených dveřích síně a hleděl před plůtek na věže kostela, s nichž strhali ve válce měděný plech a nahradili jej bílým, obyčejným.
Tak Michal je už tedy doma, doma u nich!
Městečko Havrovany žilo v melancholické radosti nad koncem války a národní svobodou. Snad listopad s předtuchou blízké zimy vtiskl smutný úsměv lidem, kteří stáli nad vybrakovanou zemí s holýma rukama, aby po způsobu chudých počali vařiti z ody. Tvář světa měla rozpačitý úsměv, asi takový, jaký mívají děti, když právě slezly s kolotoče, na němž se jim zatočila hlava a nemohou ještě pokročiti, aby neklopýtly. Takový rozpačitý úsměv měli ve tvářích i lidé, přenášelo se to na ně a nevěděli ještě, mají–li pustit k povrchu dění proud vášní, který kdysi v hlubinách plnil srdce, či mají–li se obrodit v základech, proměnit zároveň se světem, který stál s pokorou na zbořeništi svého jsoucna.
– Všecko je jiné, než jsem si představoval. Lidé mají jiné tváře a jiné oči, myslil si Michal. Cítil z pohledů lidí, které na ulici potkal, že nevědí kudy kam. Táž tíha, která i jeho ovanula, když si v alsaské vesnici uvědomil, že jde domů, plnila i srdce těch, kteří kolem něho chodili. Viděl jim to na očích a příliš dobře to cítil sám na sobě.
– Válka byla hrozná, říkal si, – ale co bude teď?
Svět se octl na pokraji všedního drobného dění a lidé nevěděli, mají–li tam pokorně vstoupit a pokračovat v práci dávno započaté, či mají–li čekat na poslední výbuch, aby něčím oslňujícím, co otřese malostí života, zakončili odyseu čtyř válečných let.
Michal začal vyprávěti osudy svých nejtěžších dní, ale poslouchali ho jen napolo, protože byli přesyceni přílišnou epikou válečného dramatu.
– Víte, maminko, Verdun, to tam nebylo z našich zákopů ani třicet kilometrů. Víte, kde to je?
– Ale kde bych, synku, věděla, kde jste se všude potloukali!
Vytáhl z chlebníku v hadrech zabalenou slepici (byla tam teprve čtvrtý den) a položil ji na stůl: – To je moje válečná kořist, tu jsem si vysloužil.
Zatímco vařila máma slepici, oblékal tátovy šaty. (Ty jeho, z nichž se před dvěma roky vysvlekl, byly žalostně malé, kalhoty sahaly téměř do půl lýtek a kabát byl na prsou napjat k prasknutí. Jak to bylo k smíchu, že byl kdysi tak útlý a vyčouhlý!)
– Tohle jsem byl kdysi a toto jsem teď, ukazoval rukávy svého kabátu, z nichž trčely jeho dlouhé ruce.
Svět, měřený dobou jeho chlapeckých šatů, vracel se k němu v podobě zcela jiné, než byl ten, který kolem sebe cítil. Zavanula z něho matná hnutí srdce, v jehož hladině se po prvé počínaly utápěti obrazy žen. Vzpomněl na malou Andělku, děvčátko s jemnou tváří, zarámovanou do plavých copů. Co ta asi dělá?
Matka chodila kolem něho a vyprávěla o všem, co se u nich v městečku semlelo. Tolik toho bylo, snad za dlouhá desítiletí nepřevrhly se tolikrát osudy lidí jako za ta poslední léta války.
– Andělka se už také vdala, taková mladá nevěsta to byla, odešla na grunt kamsi do Čech.
Michal nebyl překvapen, zvykl na všechno a závan první lásky, která nebyla ani nikdy vyslovena, přelétl jeho duší, aniž zanechal stínu.
– Nebylo co jíst, čím se mýt, nebylo ani lásky, říkal si, děvče jistě za dva roky vyrostlo v ženu.
Ve velké světnici, která sloužila zároveň za dílnu, se nic nezměnilo. Velká tabule, na níž otec stříhal, ležela podepřena o pelesti postele, šicí stroj, otřelá figurína s vojensky vypjatým hrudníkem, na nějž kdysi namaloval barevnou křídou válečná vyznamenání, stála na stráži v koutě a za ní malá železná kamna, vyrudlá stálým přepalováním. Říkali těm kamnům vincek.
– Pořád ještě slouží a já myslil hned tehdy, že se rozpadnou, ukazoval na malá kamna.
– Všichni jsme ještě tu a sloužíme a také jsme myslili, že to nevydržíme, povídal otec, skoupý jinak na řeč.
Michalovi bylo divné, že je všechno na svých místech. Všechno jaksi menší, otřelejší, ale věrné prostředí, do něhož bylo kdysi k službě postaveno. Všechno se na světě převrátilo vzhůru nohama, všechno se snažilo vecpat se do nové formy, a hle, figurína s vypjatým hrudníkem tu stojí, jen čas smazal s ní stopy jeho klukovského činu.
Řada dojmů procházela jeho duší. A všechny byly dvojité. Jedny viděny očima chlapeckých let a druhé chápány s hlediska člověka, jenž se s popleněnou myslí vracel mezi předměty svého mládí.
Matka si ho po straně prohlížela. Vyrostl, je větší než táta, a oči má takové veliké, u nich v rodě nikdo takových neměl. Bůhví, ten chlapec byl docela pěkný, tak právě k tomu, aby se po něm začala děvčata točit.
– Michuško, synečku, zavolala na něho zdrobnělým jménem z dětství. Obrátil se a na tváři se mu rozložil cizí, přísný výraz. Oči, zarostlé do temných řas, byly smutné.
– Ne, už to není Michuška, steskla si matka. Michuška už je ten tam, kdesi na vojně zůstal.
....
Lidé ještě chodí ve válečných dřevácích
Počátkem ledna v mrazivém dni, jenž jiskřil po lukách a polích, odjížděl Michal Král po prvé do práce. Nádraží, z něhož odjížděl do továrního města, vypadalo ještě zpustle, odřeno za války až do krve červených cihel. I vlak, třebas v něm byla již zasklena okna, nesl stopy čtyřletého běsnění, v němž na opravy nezbývalo času ani peněz.
– Jak ta pole kolem mne utíkají, otáčejí se za mne, jako by je ohromným pluhem obracel, myslil si Král, dívaje se z okna vlaku. Po pravé straně se zaleskly věže jejich kostela, a poslední domky Havrovan, skrčené při trati jako hejno koroptví, zapadly do dálky.
Všecko je pryč. Vlak, rupotající na spojích kolejnic, zažehnával tesknotu, již vyvolával jeho odjezd. Vření stran a tříd, jež v posledních dnech vystupovalo tak znatelně do popředí zájmů, pomalu zapadalo kamsi do dálky, za trať. Ale ustoupilo to jenom na chvíli, pokud byly oči zvábeny hrou světel a stínů na bílých plochách polí.
– Jedu a nevím, budou–li mne potřebovat, říkal si polohlasitě. Byl by v tu chvíli rád s někým hovořil, byl by mu sdílně vyprávěl o sobě a Havrovanech. Ale vlak byl prázdný, naplněný pustotou, i když u jednoho okna klimbala babka s velikým košem.
Dal si hlavu do dlaní a přivřel oči. Ale v tom okamžiku se před ním probudil svět představ. Zase se octl mezi dvěma třecími kameny havrovanských zájmů. Na jedné straně dělník Klátil, na druhé mladý sedlák Horák. Oběma se zdálo, že vidí jasně kupředu a že jdou za svatou věcí, své třídy. Michal, třebaže byl při Klátilovi, přece s utajenou lítostí vzpomínal na svůj sen o orání vlastních polí. Byla v něm selská krev, třebaže tatík vedle krejčoviny jenom podělkoval s jednou kravičkou a troškou pole. Teď, když se vzdaloval z domova, nevěděl čím je: dělníkem či sedlákem? Jeho vědomí bylo soustavně stahováno do proudu životního dění, ale neuměl mu ještě dáti směr, protože jeho ruce nebyly posvěceny ani prací rolníkovou, ani dělníkovou.
Jak je bolestné octnout se tak najednou sám, říkal si, mysle na veliké společenství válečných tažení. Brzy se zase přenesl do přítomnosti. V jeho duši rostl zástup lidí, sto dvě stě, a řadil se k pochodu. Ale nebyla už válka. Šli do okresního města.
– Je to pochod hladu, volal vpředu Klátil. Lidé hlučeli jako včely v úle. Chlapi, kteří přicházeli stále domů se všech koutů světa, řadili se do čtyřstupů, protože to bylo v nich. Lépe se jim šlo, když cítili vedle sebe tělo kamarádovo
– Svět byl špatně zřízen, zbudován jen pro několik lidí, vykládal vpředu zástupu Klátil. Poslouchali ho, mlčky přikyvujíce. Věřili mu, nezbývalo nic jiného než věřit.
Ve městě se k nim přidal důvěrník strany a ubezpečoval je naprostou solidaritou. Ale sotva vkročili na náměstí, tu vpravo i vlevo zahrčely rolety obchodů.
– Rabovači z Havrovan jdou, vzkřikl kdosi. Ale nebylo příčiny znepokojovat se, protože krev rabovačů židovských obchodů už dávno zklidněla a dala se jiným směrem. To jen tak z nich šel strach, z jejich polovojenských hadrů a vyhublých tváří.
Michal zase otevřel oči a vnímal letící kraj. Ale jen chvíli. Najednou byla v jeho duši zase Hermína a vyčítala mu: Tatík na mne včera po prvé promluvil. Povídá: Chodíš s takovým komunistou, co táhne do města s těmi, kteří chtějí dělit majetek. Ty, dcera sedlákova!
Bylo to už po kolikáté, co Michal slyšel slovo komunismus. Ale nerozuměl mu, stejně jak se v tom dobře nevyznal Klátil ani Málek. Ale to slovo bylo jako blýskavý kamínek a vysloveno, vyvolávalo určitý respekt. A tak se jím potom dělníci oháněli – jako zbraní!
Ale Michal se Hermíně vysmál: – Kdepak komunistou. Nevím proč. A i kdyby, vždyť ti komunisté jsou Klátil, Málek, sousedé z našich ulic, a z těch věru nejde strach.
– Však jsem neřekla ani slova, povídala a usmála se na něho.
Vezl si ten její úsměv s sebou. Hřál ho v duši. Co bylo proti němu všecko ostatní? Jako děcko si s ním hrál, převracel jej na všechny strany a na konec jako by i jemu sedl do tváře. Usmíval se do hukotu vlaku a zpíval si jakousi vojenskou písničku.
Vlak najednou zarachotil kolem továrních budov. Byly červené, ve sněhovém poprašku vypadaly jako z masa a krve. Veliké obdélníky oken spojovaly svět továrny se světem božím, Michal se vyklonil z okna, aby přehlédl řady budov, jež se táhly vzhůru ke stráni. Když se vlak zastavoval, dolehl k němu hluk strojů. Takový táhlý, hluboký hukot to byl, jako by obrovité plíce oddychovaly. Vlak zastavil před továrními budovami. Michal se rozhlížel kolem. Kus zapadlé dědiny s bídnými, slámou krytými domky stálo tu svorně s budovami, jež byly zřejmě městské a vyrostly z peněz, jež tekly cestou od tovární brány. A všecko zde páchlo kůží, jako by celý ten tovární svět byl složen z hořce páchnoucí hověziny.
Michal nahlížel udiveně za tovární plot. Stroje ho vždycky vábily. Jako kluk dovedl u nich doma na nádraží celé hodiny trpělivě čekati na jedoucí vlaky. Továrna či mlýn, pila nebo obyčejná mlátička vábily ho svou složitostí a tajemností. To bylo temných koutů u nich ve mlýně, co tam asi všecko je?
Ten moment obdivu ke strojům v něm zůstal i teď, když ho vlak vyložil přímo u jejich otevřené tlamy. Zastavil se u brány a četl plakát, tištěný velkým písmem: Tisíce lidi chodí ve válečných dřevácích, tisíce jsou vůbec bez bot, tisíce čekají na práci vašich rukou.
To se Michalovi líbilo. Cítil v sobě hladovou touhu všech lidí, kteří nemají bot, šatů, jídla. Cítil v sobě jejich hlad. Když se díval na své ruce, připravené k práci, viděl z nich růsti ukojení toho strašného válečného hladu.
Bylo to tak krásné vřadit se do armády těch, kteří tiší hlad. Možná, že Michal tam brzy bude.
Se všech stran doléhal k němu hukot. Tempo dne bylo zde jaksi prudší, lidé rychleji chodili a byli jako zakousnuti do sebe. Snad všichni byli postiženi tím strašlivým příkazem nasytiti hladové zástupy. Nasadili všechny své síly k práci, jež by naplnila touhy vojáků, ležících v hadrech a vších v zákopech, touhy matek, přešívajících dětem šatky z posledních svých šatů a marně si lámajících hlavu, proč se ten svět změnil, že z hojnosti přešel do bídy a nedostatku.
Obcházel kolem továrního plotu, jako by chtěl očenichat všecko, co zde mělo jiný tvar a barvu než tam u nich.
– Co tady čumíš? houkl na něho někdo zezadu.
Ohlédl se a viděl vychrtlého chlapa, jemuž blýskaly černé oči ze štětinatého obočí.
– Jdu hledat práci, povídal Michal, aniž spouštěl s chlapa oči.
– Do práce? opakoval po něm posměšně. – Pro koho budeš dělat? Pro panstvo, aby tě zase za chvíli poslali do té vojenské všivárny?
Stáli mlčky proti sobě. Přece Michal jde pracovat pro sebe, aby si mohl vzít Hermínu, a potom, vojna už nebude, nemůže ani být, protože ti, kteří byli vojáky, by nešli.
– Víš, kamaráde, tomu musíš rozumět, rozpovídal se neznámý. – Kdybys měl trošku rozumu, šel bys s námi a s těmi, co budou stavět nový svět a pracovat pro všechny, ne jenom pro některé, rozumíš?
– Ale když se chce jíst a tatík s matkou mne doma živit nemohou.
– Jsi ještě chlapec, což ty víš o světě!
Zasmál se, a otočiv se rázně na podpatku, poodešel několik kroků: – Za týden budeš mluvit jinak, ale k nám můžeš vždycky přijít.
Michal zůstal nerozhodně stát On přece není chlapec, má za sebou vojnu, hlad, vši, rány, ale ten chlapík, jenž se zvolna vzdaloval hvízdaje si, neměl tak zcela špatné nápady. Takhle žít někde v vhorách, neposlouchat nikoho, jenom vlastní srdce v těle, rozletět se ráno jako pták a večer se zase vracet, tak jak to dělali chlapi od zeleného kádru tam v horách na obzoru.
Michal toho měl plnou duši. Dech svobody mu sládl na rtech, ale vtom dolehl k němu zase hukot strojů. Továrna zpívala melodickou písni tisíce rukou a dělník Michal v tom zvuku viděl nasycení hladu tisíců.
Vešel širokou branou a posmeknuv klobouk tázal se po práci. Za chvíli ho vedli dlouhou kanceláří. Slyšel klepot strojů, drnčení telefonních zvonků a kdosi, jenž ho vedl, povídal: – Potřebujeme obratných lidí jako soli.
– Mám skoro celou jednu třídu obchodní, povídal nesměle Michal. Ale ten, co ho vedl, se jenom útrpně zasmál.
– A co z toho umíte, z té vaší školy?
Michal neřekl nic. Ten člověk jako by do něho viděl.
Potom procházeli nádvořími. Lidé přebíhali sem a tam, páchla zde kůže a tříslo a Michal cítil, že je unášen životem strojů, jež se točí za zdmi továrních budov.
Stanul v dlouhatánské dílně. Pohyblivý pás běžel zde podle zdí a na něm pluly nehotové boty. Dělníci, již stáli podél, boty chytali, vykonali na nich příslušnou práci a zase je pustili dále, dalším rukám.
– Zdá se to složité, ale není. Práce zde vůbec není složitá, nesmí ani být, protože by ji nemohl dělat nevyučený dělník, rozpovídal se Michalův průvodce.
Postavili ho k jednomu dělníkovi, aby se u něho přiučil. Chytil botu a ostřím zvláštního válce skrojil a vyrovnal přečnívající plátky kůže, z nichž byl stlučen podpatek.
– A to je všechno? divil se Král.
– Je to jednoduché jako celý svět. Jenom lidé si představují všechno složitě, povídal mu zase ten, co ho postavil k pásu.
Nebylo ještě ani poledne a Michal uměl dosti zručně svoji práci. Ještě sice nepostačil tempu běžícího pásu, ale šlo to. Zcela mechanická práce, lehká a malicherná, myslil si.
Do tovární budovy zasvítilo lednové slunce, zaplavující všechno žlutými paprsky. Ale, jak se zdálo, nikdo si nevšímal jeho vpádu. Tváře byly vpity do běžícího pásu a naplněny jakousi urputností dosáhnout splnění výzvy, jež zde všude visela a hlásala, že tisíce lidí chodí ve válečných dřevácích.
– Svítí slunce, chtěl říci Michal, ale viděl, že by ho zde nikdo neposlouchal.
– Jste tu takoví nemluvní, nikdo při práci nezpívá ani nepíská, povídal Michal dělníkovi, který ho zaučoval.
– U nás jenom pracujeme, potřebujeme peněz a lidé naší práce.
Michal se už na nic neptal. Pustil se do práce. Boty, které nezachytil, běžely dále. Práci na nich provedl dělník za ním. Chvíli ho bavilo počítat množství bot, jež kolem něho proplují, než napočítá sto. Potom ho zase bavilo nahlížet na práci jiných, co asi ti dělají, na kolik asi prací jest rozdělena celá výroba boty.
Dělník, stojící za ním, pozoroval jeho nervosu, ale neříkal nic Tak to vypadalo u všech, kteří první den přišli. Všude měli oči, všecko chtěli hned vědět. Ale on schválně neodpovídal. Zapražen do běžícího pásu, jenž mu udával životní tempo, vypudil z hlavy všecky myšlenky a proměnil se ve stroj. Žena, děti, domek se spící zahrádkou – (nejmladší dítě mělo dnes ráno horečku), ale nic zde nesmí existovat, protože lidé hladově čekají na výsledky jeho práce.
Michal to dobře chápal a pokyvuje hlavou, bručel si: Tak je to všechno dobře. Zaprodat sebe, aby všichni mohli lépe žít. Zcela dobré je to. Tak to také říkal u nich Klátil.
Když potom zahučela tovární píšťala dvanáctou a běžící pás se zatřásl, aby za chvíli úplně stanul, vzal dělník Michala pod paždí a kamarádsky, jako by někdo jiný, radostnější a jasnější vstoupil do jeho podoby, vyváděl ho z tovární budovy. Michalovi zněl ještě v uších hukot pásu a zdálo se mu, že ho najednou obklopila prázdnota.
– Hučí mi to v uších, povídal.
Vyšli do mrazivého dne. Dělníci se roztekli na všechny strany. Michalův průvodce se nabídl, že ho dovede do tovární jídelny a noclehárny.
– Neunavuje vás ta práce tam? optal se Michal. Dělník se jenom zasmál.
– Pracujeme rychle, ale to všechno ještě nic není. Naše automatická výroba není prý stále ještě dokonalá a levná. Musíme vybudovati dokonalou technickou výkonnost při nejmenších výrobních nákladech.
– A je to vůbec možné? Kdo to všechno vymýšlí?
– My všichni, každý na svém zdokonaluje. Michal se tomu všemu podivoval a hleděl s úctou na svého staršího druha. Pro něho to bylo všechno úžasně komplikované, nedovedl to ještě ani zachytit očima, ne tak duší, rozumem.
Když potom seděl v jídelně a dopodrobna rozkládal drobné úseky dne, stále mu vyvstávala v mysli stěžejní idea závodu: obouti tisíce a tisíce lidí, kteří chodí bosi nebo nosí ještě válečné dřeváky.
V jídelně prodávali veliké kynuté knedlíky, tak bílé, že se nad tím Michal až pozastavil.
– Jsou z americké mouky, došla právě zásilka, vysvětloval mu dělník, který seděl vedle něho.
