Michal Král

Je–li vůbec možno hledat něco krásného v člověku, který prošel válkou, tedy to byla odevzdaná prostomyslnost, s jakou chvílemi Michal Král pojímal všechno, co se v něm i kolem něho dělo. Na světě jako by nebylo pro něho složitých problémů. Kdyby se dalo všechno převést na početní úkony, byl by vystačil v největších životních komplikacích i s malou násobilkou. Zůstalo mu v povaze cosi z všeobecné psychosy vojáků, kteří spoléhali v každém kroku, že za ně myslí jiní, že se o ně starají a točí za ně klikou lidských osudů. Dobře toto psychické rozpoložení postihli vojáci z Hané, když jim jednou hořely baráky nad hlavami a jeden z nich, vyburcován ze spánku, povídá: Ležte, chlapi, šak oni nás vytáhnó!

Michal Král se vrátil do vyjedené chalupy tatíkovy (byl v městečku Havrovanech krejčím, nikoliv módním) s hřmotem a širokým postojem hladového, který po prvé za dlouhou dobu ucítil neurčitý pach kuchyně, v níž se právě vařil hrnec zemáků. Byl jedním z těch, kteří přes všechny útrapy, špínu a hlad ve válce zmužněli. Vyrostl, ramena se mu od tíže nákladu, který nosíval na zádech, rozšířila a jeho postava měla základy příštího siláctví, se všemi pohyby i pomalou, jakoby předem vypočtenou chůzí.

– Tak už jsem tady a dovezl jsem si veliký hlad, povídal hned na prahu otcovské chalupy.

– A celý jsi, synečku, celý?, ohmatávala mu veliké ruce matka, jako by se chtěla přesvědčiti, že její Michal se vrátil zdráv.

– Celý, načisto celý, maminko! A jej, tu hrušku před oknem jste vykáceli? Bývala kdysi taková vysokánská!

– Zašla letos na jaře, začala schnout, chudinka stará.

Přišel ze světnice tatík a stáli s matkou kolem Michala. Přerostl je výškou i zkušenostmi. Stáli u něho, i když se drhl kouskem černého válečného mýdla. Funěl v teplé vodě a ponořoval kouřící hlavu znova a znova do vody, a pak, aby zcela vychutnal rozkoš mytí, dal na sebe nalévati vodu hrotkem.

– Tohleto budu dělat každý den, liboval si, když znova nořil hlavu do vody.

– Ale jste tu všichni nějak zamlklí, neveselí, a já si představoval, že bude dnes svítit slunce. Co Franta Kořínků, co Karel Brázdil, už se také vrátili? Oblékal se v rozevřených dveřích síně a hleděl před plůtek na věže kostela, s nichž strhali ve válce měděný plech a nahradili jej bílým, obyčejným.

Tak Michal je už tedy doma, doma u nich!

Městečko Havrovany žilo v melancholické radosti nad koncem války a národní svobodou. Snad listopad s předtuchou blízké zimy vtiskl smutný úsměv lidem, kteří stáli nad vybrakovanou zemí s holýma rukama, aby po způsobu chudých počali vařiti z ody. Tvář světa měla rozpačitý úsměv, asi takový, jaký mívají děti, když právě slezly s kolotoče, na němž se jim zatočila hlava a nemohou ještě pokročiti, aby neklopýtly. Takový rozpačitý úsměv měli ve tvářích i lidé, přenášelo se to na ně a nevěděli ještě, mají–li pustit k povrchu dění proud vášní, který kdysi v hlubinách plnil srdce, či mají–li se obrodit v základech, proměnit zároveň se světem, který stál s pokorou na zbořeništi svého jsoucna.

– Všecko je jiné, než jsem si představoval. Lidé mají jiné tváře a jiné oči, myslil si Michal. Cítil z pohledů lidí, které na ulici potkal, že nevědí kudy kam. Táž tíha, která i jeho ovanula, když si v alsaské vesnici uvědomil, že jde domů, plnila i srdce těch, kteří kolem něho chodili. Viděl jim to na očích a příliš dobře to cítil sám na sobě.

– Válka byla hrozná, říkal si, – ale co bude teď?

Svět se octl na pokraji všedního drobného dění a lidé nevěděli, mají–li tam pokorně vstoupit a pokračovat v práci dávno započaté, či mají–li čekat na poslední výbuch, aby něčím oslňujícím, co otřese malostí života, zakončili odyseu čtyř válečných let.

Michal začal vyprávěti osudy svých nejtěžších dní, ale poslouchali ho jen napolo, protože byli přesyceni přílišnou epikou válečného dramatu.

– Víte, maminko, Verdun, to tam nebylo z našich zákopů ani třicet kilometrů. Víte, kde to je?

– Ale kde bych, synku, věděla, kde jste se všude potloukali!

Vytáhl z chlebníku v hadrech zabalenou slepici (byla tam teprve čtvrtý den) a položil ji na stůl: – To je moje válečná kořist, tu jsem si vysloužil.

Zatímco vařila máma slepici, oblékal tátovy šaty. (Ty jeho, z nichž se před dvěma roky vysvlekl, byly žalostně malé, kalhoty sahaly téměř do půl lýtek a kabát byl na prsou napjat k prasknutí. Jak to bylo k smíchu, že byl kdysi tak útlý a vyčouhlý!)

– Tohle jsem byl kdysi a toto jsem teď, ukazoval rukávy svého kabátu, z nichž trčely jeho dlouhé ruce.

Svět, měřený dobou jeho chlapeckých šatů, vracel se k němu v podobě zcela jiné, než byl ten, který kolem sebe cítil. Zavanula z něho matná hnutí srdce, v jehož hladině se po prvé počínaly utápěti obrazy žen. Vzpomněl na malou Andělku, děvčátko s jemnou tváří, zarámovanou do plavých copů. Co ta asi dělá?

Matka chodila kolem něho a vyprávěla o všem, co se u nich v městečku semlelo. Tolik toho bylo, snad za dlouhá desítiletí nepřevrhly se tolikrát osudy lidí jako za ta poslední léta války.

– Andělka se už také vdala, taková mladá nevěsta to byla, odešla na grunt kamsi do Čech.

Michal nebyl překvapen, zvykl na všechno a závan první lásky, která nebyla ani nikdy vyslovena, přelétl jeho duší, aniž zanechal stínu.

– Nebylo co jíst, čím se mýt, nebylo ani lásky, říkal si, děvče jistě za dva roky vyrostlo v ženu.

Ve velké světnici, která sloužila zároveň za dílnu, se nic nezměnilo. Velká tabule, na níž otec stříhal, ležela podepřena o pelesti postele, šicí stroj, otřelá figurína s vojensky vypjatým hrudníkem, na nějž kdysi namaloval barevnou křídou válečná vyznamenání, stála na stráži v koutě a za ní malá železná kamna, vyrudlá stálým přepalováním. Říkali těm kamnům vincek.

– Pořád ještě slouží a já myslil hned tehdy, že se rozpadnou, ukazoval na malá kamna.

– Všichni jsme ještě tu a sloužíme a také jsme myslili, že to nevydržíme, povídal otec, skoupý jinak na řeč.

Michalovi bylo divné, že je všechno na svých místech. Všechno jaksi menší, otřelejší, ale věrné prostředí, do něhož bylo kdysi k službě postaveno. Všechno se na světě převrátilo vzhůru nohama, všechno se snažilo vecpat se do nové formy, a hle, figurína s vypjatým hrudníkem tu stojí, jen čas smazal s ní stopy jeho klukovského činu.

Řada dojmů procházela jeho duší. A všechny byly dvojité. Jedny viděny očima chlapeckých let a druhé chápány s hlediska člověka, jenž se s popleněnou myslí vracel mezi předměty svého mládí.

Matka si ho po straně prohlížela. Vyrostl, je větší než táta, a oči má takové veliké, u nich v rodě nikdo takových neměl. Bůhví, ten chlapec byl docela pěkný, tak právě k tomu, aby se po něm začala děvčata točit.

– Michuško, synečku, zavolala na něho zdrobnělým jménem z dětství. Obrátil se a na tváři se mu rozložil cizí, přísný výraz. Oči, zarostlé do temných řas, byly smutné.

– Ne, už to není Michuška, steskla si matka. Michuška už je ten tam, kdesi na vojně zůstal.

....