Máme pana prezidenta

Pozoroval jsem poslance, pokud mi to kamery dovolily, při projevu pana prezidenta v parlamentě. Tu a tam zatleskala opozice, tu a tam jedinec z koalice. Spontánní potlesk po projevu byl u některých veden zdvořilostí, u jiných obavou zděděnou po předcích, ale u většiny, domnívám se, upřímným uznáním a úctou k prezidentovi, který se bez rozpaků, nekompromisně, ale se svou příslovečnou noblesou pustil do čistění skvrn na naší polistopadové demokracii.

Prezident zvolil netradiční postup otázek: od lidských práv a morálky ve všech oblastech našeho života přes státní správu, to je velmi významné pro naše politiky a zásadní pro Václava Havla, jehož zájmy a morální dimenze vždycky převyšovaly obecný průměr, ať to bylo v době, kdy byl na každém kroku hlídán a šikanován, nebo v čase svého prezidentství.

Václav Havel znovu dokázal, že nechce a nebude ve své funkci jenom klást věnce a vítat významné státní návštěvy, ale že bude se znalostí jejich problémů nabádat všechny instituce státní i nestátní, aby při plnění svých povinností, cílů a záměrů měly na mysli občana a jeho blaho.

Nositelé zodpovědnosti za praktické uskutečňování této prezidentovy vize se budou bránit poukazem na to, jak lehké je představy krásně formulovat a jak těžké je tyto představy realizovat v praxi. Navíc ve společnosti silně zdevastované totalitní vládou jedné strany v minulosti i rozporuplnými názory lidí v současnosti. Václav Havel však dobře ví, jak je to těžké, nelze v této souvislosti přeslechnout jeho slova uznání vládě i všem politikům a osobnostem, kteří se o příznivý polistopadový vývoj zasloužili.

Ale dostáváme se do vyššího stadia vývoje. Do etapy, kdy se nelze opíjet a uspávat dosaženými úspěchy. Kdy nelze nevidět, jaké nebezpečí hrozí obci, která dala lidem svobodu a už se málo stará o to, kde a jak tuto svobodu užívá.

Není nic nového u Václava Havla, že nabádá k tomu, aby se daleko šířeji a hlouběji zakořenily v naší společnosti hodnoty, směřující k vyššímu smyslu lidského života, jako je "úcta k pravdě, k jedinečné lidské bytosti, k její svobodě, víra v univerzální hodnoty, ochota jim nezištně sloužit, pokora před zázrakem světa, dobrá mysl" (V. Havel).

Kritici Havlova projevu by neměli zapomínat právě na tato jeho slova. Jsou jeho vyznáním a smyslem, jeho celoživotním úsilím jako umělce i jako hlavy státu.

Z první reakce některých předních politiků, např. V. Klause, M. Uhdeho, J. Honajzra bylo cítit neskrývaný nesouhlas a hořkost. Jako by byli uraženi tím, že prezident přehlédl výsledky jejich usilovné denní mravenčí práce a populisticky jim vytýkal nedostatky. Nemyslím, že je to správné hodnocení prezidentova projevu. Zajisté máme velké politiky na nejvyšších místech, ale byli by ještě větší, kdyby byli skromnější. Prezident dostává denně stovky dopisů od jednotlivců i skupin. Jsou v nich přání, žádosti, kritika, možná i různé hanebnosti, ale určitě také zoufalá volání o pomoc. Na vysokých politických postech nejsou často hlasy zdola slyšet. Lidé dole jsou však rádi, když je slyší alespoň jejich prezident.

Vědomí, že máme prezidenta, který se nebojí říci svůj názor padni komu padni, mě upevňuje ve víře a naději ve šťastnou budoucnost našeho mladého státu. A kromě toho jsem hrdý také na to, jak to dovede říct! Aby nikoho neurážel, nikoho neponižoval, sám sebe nad jiné nevyvyšoval, ale aby vedl k moudrosti, umírněnosti, vzájemnému porozumění a dobré mysli všechny, kteří rozhodují o charakteru i vývoji naší společnosti.

Domnívám se, že prezidentův projev by měli číst a dobře promyslet i všichni naši místní zástupci zvolení do obecních zastupitelstev, kteří usměrňují z radnic život v obcích, neboť i jejich práce se týkal.

Konečně je třeba si uvědomit, že prezidentova slova patřila nám všem. Neboť tvůrci skutečných hodnot jsme my všichni, kteří žijeme a pracujeme v této zemi. Buďme proto neúnavní v hledání Havlovy "víry v univerzální hodnoty" a nebojme se vynaložit úsilí na jejich uchování a rozmnožování.

Buďme přitom dobré mysli a buďme hrdí, že máme "pana prezidenta".