Pantum o létu

O naší lásce psal jsem do sonetů,
ač o tvé ke mně nebyl jsem si jist.
Dnes, kdy se v tobě vzňala nenávist,
napíšu o ní sotva kloudnou větu.

Dnes jsem si o tvé lásce ke mně jist,
že nebyla — že bylo jen pár vznětů,
o nichž mi nelze napsat ani větu
kterou by mohl soudný člověk číst.

Nebyla láska — jenom pár tvých vznětů,
v nichž po zimě se rozvil první list
a sliboval, že budeš mít co jíst,
jenom co květy zvadnou v dusném létu.

Když po zimě se rozvil první list,
sliboval snad, že budou se mít k světu
(jenom co květy zvadnou v dusném létu)
jablka Evy zvoucí hadí svist.

Sliboval jsem si: bude se mít k světu,
jenom co přijdem do těch krásných míst,
kde Evu svedl k lásce hadí svist
— a tam se spolu potopíme v létu.

Jenom co přijdem do těch krásných míst,
kde vzejde plod i ze zvadlého květu,
a tam se spolu potopíme v létu
— a tam se utopí v ní nenávist.

Sliboval jsem ti marně první větu
o věčné lásce, již si budeš číst
a která v tobě zničí nenávist,
tu, o níž z lásky psal jsem do sonetů.