"Ano, ano, vše je zapotřebí chytit za pačesy, přímo za pačesy," hovoří šéf. "Zavolal jsem si tedy doktory, ano vás jsem si zavolal. A je tomu právě týden, ech, co týden, starého čerta týden – rok je to, sto let je to, co jsem s vámi o té věci hovořil. Sto let a výsledek? Nic – leželi na břiše – přemýšleli – sto let přemýšleli o mých slovech a přáních. E co přemýšleli, kdyby alespoň přemýšleli, ale oni – spali. A to ještě spali, a jak ještě spali – bez večeře šli spát, jen aby se jim o té potvoře šéfovské nezdálo, aby ani snem o ten svůj problém nezavadili."

"Položil jsem vám svého času otázku. Strčil jsem vám přímo do toho nosy, ale vždyť vy víte, co chci. Chci, abyste roztáhli našemu zaměstnanci žaludek, abyste mu roztáhli žaludek tak, aby se mu do něj vešlo prase, nůše vajec a mísa knedlí. Ale vy jste spali – spali – spali, žádný nepřišel, až opět já, ten zzzatrracený šéf, musel vzít telefon a budit, volat, prosit: přijďte povědít, račte přilízt a pomoct tomu šéfovi tu káru tlačit. Zavolám je a hle, oni dokonce přišli, ale v hlavách jak o svátcích – vymetýno. Okna dokořán – provětráno. Nic. A tak tedy budu muset asi našim zaměstnancům roztáhnout žaludek sám. A vysvětlil jsem vám již před týdnem, proč jim chci ty žaludky roztáhnout. Ano chci jim je roztáhnout proto, protože nechci, aby se mi tu krmili v pracovní dobu. Chci, aby měli tu nádobu zevnitř tak velkou, aby se jim tam toho tolik vešlo, kolik toho tam vskutku mají mít, aby dojeli s tím svým benzinem až tam, kam mají – musí denně dojet – "

"Hodovat v továrně, jíst, pít – to zaměstnanci nesmí. Jíst, rozbalovat, kousat, přežvykovat, to je ztráta času, peněz, myšlenek, mozku, zručnosti, píle, rychlosti, vytrvalosti. Pás, který jsme zavedli, jede a nemá hlad. Lidé okolo jsou kola, osy, řemeny, zuby pásu. Musí jet, jedou s pásem, pás je bere s sebou."

"A proto jsem si vás zavolal. Proto si volám ty doktory a radím se s nimi, jak bychom jim ty nádržky roztáhli, jak bychom jím připravili tu nejvydatnější směs. Ano, proto si volám ty doktory! Ale oni patrně nechtějí a nemají zájem. Ano. A tak tedy budu muset bezpochyby jít a sám vařit knedle, míchat a vařit a cpát jim to do chřtánů."

Doktoři přešlapují, usmívají se, jsou v rozpacích, vidí snad i kus viny na sobě, alespoň to dávají najevo, snad tím šidí šéfa. Ale šéf není spokojen. Šéfa jen tak neošidíš: sto let spali. Ani nevzpomněli, řekli si: Snad se ten šéf zbláznil, nu, necháme ho, ono ho to přejde, zapomene… Ale starého čerta zapomněl.

"A dále, hovořili jsme ještě o něčem. Hovořili jsme o tom, jak naučit, či lépe jak odnaučit naše zaměstnance používat klosetu v pracovní době. Rozběhnou–li se nám všichni od práce, pak tu naši práci pověsme raději na hřebík. Volám proto doktory a chci od nich, aby mi pomohli, ti však raději přemýšlí, jak by mi dokázali, že to a to nejde a – jak to nejde. Žádal jsem ty doktory, aby přemýšleli, a dal jsem jim lhůtu, ale oni přišli, aby se mi tu kroutili, aby mě šidili, ošívali se. Nezbývá mi tedy, než abych se stal doktorem sám. A tak mi tedy při té příležitosti napadá, že celá ta vaše věda stojí za starou bačkoru. Stojí za starou bačkoru a to tenkrát, stojí–li doktor jako člověk a myslitel na tom nejspodnějším stupni lidských možností, to jest tam, kde se říká: víme, ono to a to nejde – snad – možná – ale věc ta již napřed je tento, jakoby prohraná – nemožná. – Nejde to – žádný ještě na celém světě to vlastně po nás nechtěl. Dobrá. Doktoři stávkují. Nezbývá mi tedy, než abych já – švec – sám si tu věc prohlíd a zařídil. Ano – já sám abych věčně běhal, honil věc, luštil. Zeď postavili si v srdci, přes ni nemůžou, ale já, abych věčně šplhal, tahal je berany s sebou, berany paličaté, chásku zatvrzelou."

Ale šéf věčně vidí tváře okolo, hovoř si, jak chceš, tvář jako tvář, jedna jako druhá, všechny stejné. Zdá se takřka, že je úplně zbytečné poučovat někoho slovem, řečí – a šéf to vidí, čte v nich v zabedněncích. Mávne rukou: "Snad ani nechápou, postavili se okolo, nacpali se, všichni mi hledí na čelo, vlas si prohlížejí, jen aby v očích neuvázli – potvory!"

Nyní již šéf neztrácí ani vteřiny, již se ocitá ve dveřích, již běží po schodech, již je na nádvoří a rovnou míří k svému vozu. Nestará se pranic o ty, kteří ho následují. Šoféři jsou pohotově a již se vozy rozjíždějí – v čele samotný šéf, který si řídí vůz (jako vždy) osobně. Míří do nitra závodů. Zastavují se konečně u devadesáté osmé budovy. Všichni spěchají, aby se jim neztratil šéf z očí, ale zatím, co oni vbíhají dole do budovy, je již šéf ve třetím poschodí a marně se ohlíží po těch, kteří ho mají následovat.

"Konečně..."

Celá tato výprava se konečně schází, šéf kráčí prvý, prochází šatnou: "Byla by to věčná ztráta času hovořit o něčem, čemu nestojíme tváří v tvář. Konečně jsme na místě, jsme na těch zatracených záchodech, pojďme…"

A šéf otevírá záchody, prohlíží si vše, tloušťku dřeva, hmatá, čichá dřevo a napadá mu, že dřevo přechovává příliš mnoho zápachu, zavírá se sám do komůrky a vidí téměř tmu, přemýšlí o tmě i o těch všelikých věcech, které noc rodí, a berou ho čerti.

Záchody, jako obvykle, jsou stavěny ze dřeva, z desek, je v nich přítmí a jsou hezky vysoké – až do stropu –ovšem, až do stropu. Zavřeš–li si pokojíček na háček, jsi pánem svého času – máš byt – máš kuchyňku, radostí si navaříš – máš domov – tam si hezky zalezeš, pohovíš si, přečteš si úryvek článku na kusu novin, případně pohodlně posvačíš, chléb si rozbalíš, zhltneš – – – vyskytly se dokonce i případy, že děvče, kus po kuse, rozdávalo srdce právě na tomto místě, právě v tomto domově, právě v tomto pokojíčku. Zbabělci a lid nešťastný utíkají se sem, aby zamknuti ronili a prolévali tu slzy neštěstí. A lenoši? – ti si rádi obrátí záchod v noclehárnu.

A šéf to ví, šéf ví všechno, dává se do smíchu, směje se tomu a smějí se tomu i všichni ti, kteří tu stojí kolem něho. "Proč se smějete? Co je tu k smíchu? Což jsme si sem zalezli smát se? Dost! Není se čemu smát! A nepřeji si, abyste se smáli. Jsme u kořene pravdy. Jsme na výletním místě, které jsme si sami postavili, jsme v putyce, kterou jsme si sami zbudovali, jsme v čítárně, v hospodě, v baru, v sirotčinci, v čem chcete, jen ne v továrnách Botostroje. Jsme na místě, na kterém možná ztrácíme lid navždy – stačí mnohdy jediné takové nebezpečné místo v životě, aby se člověk rozhodl. A takové nepřehledné barikády, pajzy, podobají se velmi křoví, které nám lid plaší – divocí – tudy vrací se nám lid do lesů, pralesů, mezi vlky. A ovšem naší povinností je: lid tento z pralesů vyhnat, či lépe tyto pralesy vymýtit – vymýtit a spálit. Pryč s tmou – pryč s křovím. Ano, rozbijeme to a spálíme. Vyházíme všechno to svinstvo."

"Ano, všechny ty staropohanské chrámy – záchody, všechny je rozbijeme a spálíme."

Je zapotřebí naučit lid pořádku. Běhat od práce, křoví vyhledávat, hnízdit v něm, plašit se, divočit se, s vlky pobíhat, to je sprostota. Připravili člověku práci, a když ji připravovali, počítali s vteřinami. Záchod – psí bouda – však znamená minuty, a to jsou úžasné ztráty. Zatím, co se zvedá vichřice práce, problémů, ty si posedíš, noviny přelítneš, pohodlí schystáš, na milou v ústraní vzpomeneš a práce tě zabolí, vzdychneš, vzpomínku protáhneš, hřích na závodech spácháš, Botostroj okradeš o čas, peníze propásáš, brzdíš vzrůst mamuta…

"Odejít do lesů znamená odejít z práce na dlouhou dobu. Odejít z práce na dlouhou dobu znamená nebýt pořádným a nebýt stoprocentním, znamená nepatřit do závodů Botostroje. Ale ovšem byli jsme to právě my sami, kteří jsme tyto lesy, tyto psí boudy vybudovali. Proto jsem vás zavolal a vzal s sebou, abyste mi pomohli porodit nový, osvobozený od neřestí, vzdušný, přehledný, kontrolovatelný kout, verandu, slunce, okna. Ale, sbohem – vrabčí mozky – nic a nic – co si sám nenabásníš, nemáš. Tedy za prvé: vyházíme a spálíme staré záchody. Avšak jaké mají být nové? Jak mají vypadat? Především nesmí být ze dřeva, ve dřevě červ vrtá a dřevo přinesli z lesa, dřevem stoupá vláha, ve dřevě jsi jako doma, ale ocel studí, všechno vybudujeme ze železa. Vybudujeme ohrádku, ovšem jen ohrádku – chválabohu, již to mám – ohrádku – stačí úplně malá ohrádka. Ano. Ovšem. Člověk vykoná svou povinnost co nejrychleji jen tehdy, bude–li toto místo pokud možno co nejméně chráněno lidským zrakům. Pak ovšem jedině může záchod sloužit svému účelu. Ano. Jinými slovy, nesmí se v něm nikomu na dlouho líbit. Ovšem, zbudujeme ohradu, aby sahala do půle ramen, to jest, vstane–li člověk, bude ihned poznán, do očí všem padne, rázem ho uvidí i vynasnaží se sám, aby co nejrychleji opustil toto nehostinné a nevkusné místo, na němž vězí."

"Myslím, že by bylo dobré i vespod nechat volnou prostoru tak asi do půle lýtek – snad i poněkud výš," poznamenává šéflékař.

"Správně doktore. Hahaha – ovšem – ony by se nám tam potvory posadily a – – – už to mám. A my dokonce shodíme i ta prkýnka s klosetů, ovšem, aby se nám tam tak pohodlně nesedělo. Pryč s nimi! Což je máme okolo silnic? Výborně, nač ty židličky? Tak jen to vezměte – nu –" Nyní již několik jich rve, láme prkýnka, šéf s nimi, rvou, lámou prkýnka – "těch nám tu bylo zapotřebí, jací jsme to byli lenoši. Jací lenoši!! Ještě, že jsme si je nevypérovali. Ovšem a jeden z vás se postará, aby to dříví zmizelo okamžitě z celého Botostroje. Tím bychom tedy alespoň jednu věc skoncovali. Dobrá. A vy, doktore, spolu s konstruktérem zbudujete mi jednu takovou tu besídku, zahrádku. Zdá se, že jste mi porozuměl. Pryč s tmou, pryč s dřívím; okna, vzduch, světlo, chci z toho mít místo osvobozené, účelné a přesné. To všechno odvezte do kotelny – spalte! Roztrhejte, zničte, zadupejte…"

(Z knihy Botostroj)