"Ano, ano, vše je zapotřebí chytit za pačesy, přímo za pačesy," hovoří šéf. "Zavolal jsem si tedy doktory, ano vás jsem si zavolal. A je tomu právě týden, ech, co týden, starého čerta týden – rok je to, sto let je to, co jsem s vámi o té věci hovořil. Sto let a výsledek? Nic – leželi na břiše – přemýšleli – sto let přemýšleli o mých slovech a přáních. E co přemýšleli, kdyby alespoň přemýšleli, ale oni – spali. A to ještě spali, a jak ještě spali – bez večeře šli spát, jen aby se jim o té potvoře šéfovské nezdálo, aby ani snem o ten svůj problém nezavadili."
"Položil jsem vám svého času otázku. Strčil jsem vám přímo do toho nosy, ale vždyť vy víte, co chci. Chci, abyste roztáhli našemu zaměstnanci žaludek, abyste mu roztáhli žaludek tak, aby se mu do něj vešlo prase, nůše vajec a mísa knedlí. Ale vy jste spali – spali – spali, žádný nepřišel, až opět já, ten zzzatrracený šéf, musel vzít telefon a budit, volat, prosit: přijďte povědít, račte přilízt a pomoct tomu šéfovi tu káru tlačit. Zavolám je a hle, oni dokonce přišli, ale v hlavách jak o svátcích – vymetýno. Okna dokořán – provětráno. Nic. A tak tedy budu muset asi našim zaměstnancům roztáhnout žaludek sám. A vysvětlil jsem vám již před týdnem, proč jim chci ty žaludky roztáhnout. Ano chci jim je roztáhnout proto, protože nechci, aby se mi tu krmili v pracovní dobu. Chci, aby měli tu nádobu zevnitř tak velkou, aby se jim tam toho tolik vešlo, kolik toho tam vskutku mají mít, aby dojeli s tím svým benzinem až tam, kam mají – musí denně dojet – "
"Hodovat v továrně, jíst, pít – to zaměstnanci nesmí. Jíst, rozbalovat, kousat, přežvykovat, to je ztráta času, peněz, myšlenek, mozku, zručnosti, píle, rychlosti, vytrvalosti. Pás, který jsme zavedli, jede a nemá hlad. Lidé okolo jsou kola, osy, řemeny, zuby pásu. Musí jet, jedou s pásem, pás je bere s sebou."
"A proto jsem si vás zavolal. Proto si volám ty doktory a radím se s nimi, jak bychom jim ty nádržky roztáhli, jak bychom jím připravili tu nejvydatnější směs. Ano, proto si volám ty doktory! Ale oni patrně nechtějí a nemají zájem. Ano. A tak tedy budu muset bezpochyby jít a sám vařit knedle, míchat a vařit a cpát jim to do chřtánů."
Doktoři přešlapují, usmívají se, jsou v rozpacích, vidí snad i kus viny na sobě, alespoň to dávají najevo, snad tím šidí šéfa. Ale šéf není spokojen. Šéfa jen tak neošidíš: sto let spali. Ani nevzpomněli, řekli si: Snad se ten šéf zbláznil, nu, necháme ho, ono ho to přejde, zapomene… Ale starého čerta zapomněl.
"A dále, hovořili jsme ještě o něčem. Hovořili jsme o tom, jak naučit, či lépe jak odnaučit naše zaměstnance používat klosetu v pracovní době. Rozběhnou–li se nám všichni od práce, pak tu naši práci pověsme raději na hřebík. Volám proto doktory a chci od nich, aby mi pomohli, ti však raději přemýšlí, jak by mi dokázali, že to a to nejde a – jak to nejde. Žádal jsem ty doktory, aby přemýšleli, a dal jsem jim lhůtu, ale oni přišli, aby se mi tu kroutili, aby mě šidili, ošívali se. Nezbývá mi tedy, než abych se stal doktorem sám. A tak mi tedy při té příležitosti napadá, že celá ta vaše věda stojí za starou bačkoru. Stojí za starou bačkoru a to tenkrát, stojí–li doktor jako člověk a myslitel na tom nejspodnějším stupni lidských možností, to jest tam, kde se říká: víme, ono to a to nejde – snad – možná – ale věc ta již napřed je tento, jakoby prohraná – nemožná. – Nejde to – žádný ještě na celém světě to vlastně po nás nechtěl. Dobrá. Doktoři stávkují. Nezbývá mi tedy, než abych já – švec – sám si tu věc prohlíd a zařídil. Ano – já sám abych věčně běhal, honil věc, luštil. Zeď postavili si v srdci, přes ni nemůžou, ale já, abych věčně šplhal, tahal je berany s sebou, berany paličaté, chásku zatvrzelou."
Ale šéf věčně vidí tváře okolo, hovoř si, jak chceš, tvář jako tvář, jedna jako druhá, všechny stejné. Zdá se takřka, že je úplně zbytečné poučovat někoho slovem, řečí – a šéf to vidí, čte v nich v zabedněncích. Mávne rukou: "Snad ani nechápou, postavili se okolo, nacpali se, všichni mi hledí na čelo, vlas si prohlížejí, jen aby v očích neuvázli – potvory!"
Nyní již šéf neztrácí ani vteřiny, již se ocitá ve dveřích, již běží po schodech, již je na nádvoří a rovnou míří k svému vozu. Nestará se pranic o ty, kteří ho následují. Šoféři jsou pohotově a již se vozy rozjíždějí – v čele samotný šéf, který si řídí vůz (jako vždy) osobně. Míří do nitra závodů. Zastavují se konečně u devadesáté osmé budovy. Všichni spěchají, aby se jim neztratil šéf z očí, ale zatím, co oni vbíhají dole do budovy, je již šéf ve třetím poschodí a marně se ohlíží po těch, kteří ho mají následovat.
"Konečně..."
Celá tato výprava se konečně schází, šéf kráčí prvý, prochází šatnou: "Byla by to věčná ztráta času hovořit o něčem, čemu nestojíme tváří v tvář. Konečně jsme na místě, jsme na těch zatracených záchodech, pojďme…"
A šéf otevírá záchody, prohlíží si vše, tloušťku dřeva, hmatá, čichá dřevo a napadá mu, že dřevo přechovává příliš mnoho zápachu, zavírá se sám do komůrky a vidí téměř tmu, přemýšlí o tmě i o těch všelikých věcech, které noc rodí, a berou ho čerti.
Záchody, jako obvykle, jsou stavěny ze dřeva, z desek, je v nich přítmí a jsou hezky vysoké – až do stropu –ovšem, až do stropu. Zavřeš–li si pokojíček na háček, jsi pánem svého času – máš byt – máš kuchyňku, radostí si navaříš – máš domov – tam si hezky zalezeš, pohovíš si, přečteš si úryvek článku na kusu novin, případně pohodlně posvačíš, chléb si rozbalíš, zhltneš – – – vyskytly se dokonce i případy, že děvče, kus po kuse, rozdávalo srdce právě na tomto místě, právě v tomto domově, právě v tomto pokojíčku. Zbabělci a lid nešťastný utíkají se sem, aby zamknuti ronili a prolévali tu slzy neštěstí. A lenoši? – ti si rádi obrátí záchod v noclehárnu.
A šéf to ví, šéf ví všechno, dává se do smíchu, směje se tomu a smějí se tomu i všichni ti, kteří tu stojí kolem něho. "Proč se smějete? Co je tu k smíchu? Což jsme si sem zalezli smát se? Dost! Není se čemu smát! A nepřeji si, abyste se smáli. Jsme u kořene pravdy. Jsme na výletním místě, které jsme si sami postavili, jsme v putyce, kterou jsme si sami zbudovali, jsme v čítárně, v hospodě, v baru, v sirotčinci, v čem chcete, jen ne v továrnách Botostroje. Jsme na místě, na kterém možná ztrácíme lid navždy – stačí mnohdy jediné takové nebezpečné místo v životě, aby se člověk rozhodl. A takové nepřehledné barikády, pajzy, podobají se velmi křoví, které nám lid plaší – divocí – tudy vrací se nám lid do lesů, pralesů, mezi vlky. A ovšem naší povinností je: lid tento z pralesů vyhnat, či lépe tyto pralesy vymýtit – vymýtit a spálit. Pryč s tmou – pryč s křovím. Ano, rozbijeme to a spálíme. Vyházíme všechno to svinstvo."
"Ano, všechny ty staropohanské chrámy – záchody, všechny je rozbijeme a spálíme."
Je zapotřebí naučit lid pořádku. Běhat od práce, křoví vyhledávat, hnízdit v něm, plašit se, divočit se, s vlky pobíhat, to je sprostota. Připravili člověku práci, a když ji připravovali, počítali s vteřinami. Záchod – psí bouda – však znamená minuty, a to jsou úžasné ztráty. Zatím, co se zvedá vichřice práce, problémů, ty si posedíš, noviny přelítneš, pohodlí schystáš, na milou v ústraní vzpomeneš a práce tě zabolí, vzdychneš, vzpomínku protáhneš, hřích na závodech spácháš, Botostroj okradeš o čas, peníze propásáš, brzdíš vzrůst mamuta…
"Odejít do lesů znamená odejít z práce na dlouhou dobu. Odejít z práce na dlouhou dobu znamená nebýt pořádným a nebýt stoprocentním, znamená nepatřit do závodů Botostroje. Ale ovšem byli jsme to právě my sami, kteří jsme tyto lesy, tyto psí boudy vybudovali. Proto jsem vás zavolal a vzal s sebou, abyste mi pomohli porodit nový, osvobozený od neřestí, vzdušný, přehledný, kontrolovatelný kout, verandu, slunce, okna. Ale, sbohem – vrabčí mozky – nic a nic – co si sám nenabásníš, nemáš. Tedy za prvé: vyházíme a spálíme staré záchody. Avšak jaké mají být nové? Jak mají vypadat? Především nesmí být ze dřeva, ve dřevě červ vrtá a dřevo přinesli z lesa, dřevem stoupá vláha, ve dřevě jsi jako doma, ale ocel studí, všechno vybudujeme ze železa. Vybudujeme ohrádku, ovšem jen ohrádku – chválabohu, již to mám – ohrádku – stačí úplně malá ohrádka. Ano. Ovšem. Člověk vykoná svou povinnost co nejrychleji jen tehdy, bude–li toto místo pokud možno co nejméně chráněno lidským zrakům. Pak ovšem jedině může záchod sloužit svému účelu. Ano. Jinými slovy, nesmí se v něm nikomu na dlouho líbit. Ovšem, zbudujeme ohradu, aby sahala do půle ramen, to jest, vstane–li člověk, bude ihned poznán, do očí všem padne, rázem ho uvidí i vynasnaží se sám, aby co nejrychleji opustil toto nehostinné a nevkusné místo, na němž vězí."
"Myslím, že by bylo dobré i vespod nechat volnou prostoru tak asi do půle lýtek – snad i poněkud výš," poznamenává šéflékař.
"Správně doktore. Hahaha – ovšem – ony by se nám tam potvory posadily a – – – už to mám. A my dokonce shodíme i ta prkýnka s klosetů, ovšem, aby se nám tam tak pohodlně nesedělo. Pryč s nimi! Což je máme okolo silnic? Výborně, nač ty židličky? Tak jen to vezměte – nu –" Nyní již několik jich rve, láme prkýnka, šéf s nimi, rvou, lámou prkýnka – "těch nám tu bylo zapotřebí, jací jsme to byli lenoši. Jací lenoši!! Ještě, že jsme si je nevypérovali. Ovšem a jeden z vás se postará, aby to dříví zmizelo okamžitě z celého Botostroje. Tím bychom tedy alespoň jednu věc skoncovali. Dobrá. A vy, doktore, spolu s konstruktérem zbudujete mi jednu takovou tu besídku, zahrádku. Zdá se, že jste mi porozuměl. Pryč s tmou, pryč s dřívím; okna, vzduch, světlo, chci z toho mít místo osvobozené, účelné a přesné. To všechno odvezte do kotelny – spalte! Roztrhejte, zničte, zadupejte…"
Je pošmurný den, déšť se leje z oblak. Antonín stojí v podjezdu, visí očima na vodě, která courkem vytéká z okapové roury. Hlavu má prázdnou. Stěhují ho do pensionátu a nyní čeká, až mu naloží koš do fordky. Stěhují ho po druhé. Čtrnáct dní prožil na vrátnici, měl svůj pokojíček, nyní ho stěhují z pokojíčku… příkaz šéfův je neodvolatelný, jeho vůle je kámen, ocel. Šofér nakládá koš. Antonín se loučí se vším a je pln smutku, domov ho tísní, vidí zahradu, zná všechny křoviny okolo, skleníky, stráň plnou jahod, trávu, stín a koruny známých stromů. Je zapotřebí vše sbalit, vzít do srdce a odnést s sebou. Kdysi – a to byla jeho chvíle, vzal knihu, ulehl pod stromy, skryl se a četl, četl a přemýšlel. Znal město továren, znal Botostroj, viděl jeho vzrůst a naplněn úžasem často stával nad rozmachem otcova podniku, nad obrovskou prací, kterou tu shromáždil. Bál se otce, který vždy rychle přicházel, všecek vzpřímen, s posměškem, který krájel srdce. Bál se jeho otázky, která vždy pronikala, ťala do živého. Šéf bral člověka za mozek, bral ho za oči, za sluch, rval za srdce…
A nyní Antonín odchází ze všeho, co ještě hřeje, aby se stal ocelí, aby se podobal otci, který má dva syny – a ze dvou byl by jednoho "málem" ztratil. Toho málem ztraceného tedy posílá do pensionátu.
Antonín se loučí, podává matce ruku, ale rychle béře kufříky, spěchá a všecek zpocen nasedá. Ostýchá se, stydí se šoféra Ignáce: "Jedeme."
"Tak na vojnu – co – mladý pán?" směje se Ignác, ale Antonín cítí matku za sebou, sedí se mu špatně, poposedá, ale marně, nemotora nesedí v polštáři, sedí v něm, v údech, v těle. – Po celou jízdu sedí schoulen a tak již zůstává až k místu, kde Ignác zastavuje.
Opět totéž, v kanceláři není člověka, který by převzal mladého člověka, šéfova syna. Dva lidé, kteří tam seděli, běží nyní všemi chodbami, hledají snad správce, ale nenacházejí, avšak ani se nevracejí. Ignác odnáší zavazadla, ukládá je pečlivě, srovnává. Antonín však horlivě přesvědčuje Ignáce, že si již vše sám zařídí, aby jen odešel, nezdržoval se, neztrácel čas kvůli němu. Ale Ignác váhá, překládá, lépe usazuje to i ono zavazadlo, nějak nelze jen tak odejít, cítí, kterak se Antonínovi hlas zachvívá, kterak hartusí, ale dech se mu krátí, svírá hrdlo. Posléze Ignác přece jen narovná záda, čepici popotáhne, zdraví, podává ruku: "Víš, Toníčku – –" – pojednou přicházejí slzy, příval povodeň, "– nu – tedy – ono to –" Marně těší Ignác Antonína, Toník pláče, vzlyká, loví po kapsách šátek, nenachází ho, i zvedá lokty a v těch a v náruči starého Ignáce skrývá svůj veliký cit, své obrovské srdce, které má v kleštích, zdrátováno a sevřeno. Dusí se bolestí a nemůže jen tak odejít, rozloučit se, protože zůstal by sám v dlouhé chodbě.
"Víš, Toníčku, nic si z toho nedělej – – máme tu – všichni stejnou vojnu – narukuješ – snad si něco nalezneš – radost nějakou i z holé země vykopeš," hovoří Ignác, sám se ostýchá, je třeba se vzmužit, postavit se: "Tak sakra!"
Jakub vidí šéfa, vidí obraz a vidí malíře. Malíř je zaměstnanec Botostroje a proto veš. Obraz a plakát namaloval malíř, malířů se potlouká po světě jako psů. Žrát nemají co a kdoví co ještě. Pokud on, Jakub, ví, malují ta prasata nejraději nahé baby, tím tedy i začíná. Naučil se začínat tím, co mu napadlo, hej rup – bác ho!
"Táto, víš, to máš tak. Takový malíř, tomu nalít flašu, babu postavit na stupínek, svlíknout a malovat, ale do bot, ty oni malují, jen aby bylo co žrát. Co bota! Však tu to vidíš, namaloval nám to, ale čert ví, co je to za kopyto!" Jakub hledí šéfovi zpříma do očí a cítí, kterak opět si velmi dobře rozumí s tím obrem–tátou, chlapem, který rodí vítr, a zachce–li se mu, roste do oblak. Zná tátu, zná jeho vítr. Ví, čím to může vyhrát. Jen vojnou. A řezat do lidí! Formovat je, pacholky! Hoří v něm neskonalá touha podobat se šéfovi, být jím, stát se slavným, být pěstí a filosofem rány. Cítí, kterak se mu nyní v pažích chvějí všechny žilky, vidí, že rozsvítil cosi šéfovi v očích, že se v nich blýskalo a že to byl oheň. Všecek se zachvěl, jako když koni naleješ rumu, takový obr. Jakub. Visí na otci jako větřící pes na pušce. Nejedná se tu již ani tak o člověka jako o novou palbu, která se má vydařit, jako o novou báseň rány s prachem a čmoudem. O nový způsob pokoření zpupného národa malířského ševci.
A v šéfovi vidí dobrého lovce a pána. Jakub je dobrý pes. Jsou sice chvíle, ve kterých sám kňučí po koutech spráskán, zuby cení. Ale hvízdne–li dobrý lovec, stojí pes v pozoru. Dobrý pes. Věrný pes. Ten výprask sem tam a ty zuby to už patří k věci. A šéf mu věří. Stačí, aby upozornil Jakuba na oddělení 840, a již Jakub, obě ruce v kapsách, stojí uprostřed dílny, boxer, obr, sedlák, a řve, mlátí vším o zem. Nebije vedle, na to je dobrý nádeník. Jako člověk, kterému nedali vzdělání, má obstojný čich, vyčenichá zajíce a bác, má ho. Šéf vskutku nechybil, že nedal Jakubovi vzdělání. Alespoň ho nepřipravil o čich a o pěsti. O zuby.
"Střílet do zajíců."
Bít do lidí, usadit vůli, pohřbít svobodu. Přesvědčit bačkoru, že je bačkorou. A ví čert, kdo ji přesvědčil, že se pozvedla, postavila na nohy. Člověk je bačkora. O tom ho musíme přesvědčit. K tomu ho musíme vychovávat. Jakmile zvedne hlavu, bít po hlavě. Je zapotřebí člověka opracovat, aby zapadl do soukolí, jel: Ať tě vrazím, kam vrazím! Pojedeš! Kašlu na duši, na ducha, na srdce. Půjdeš tam a tam, tam budeš dělat to a to, tak a tak! Dost! Mlčet!
Malíře je zapotřebí přesvědčit, že neumí malovat, že je mazal a že mzda, kterou bere – krade, aby zítra vydal plodů dvojnásob a sice: v čistém zájmu lidstva. Aby, přesvědčen, že je bačkora, stal se poslušným kolem v soukolí, aby se stal nakonec těstem, které se utváří tak, jak smykneš. Jedinec musí být zatracen a utracen, abychom jeli, aby se to hnulo, abychom již dnes či zítra ovládli svět.
Pryč s jedinci, ven s nimi, hybaj z Botostroje!
A když vskutku namíchají těsto, zdrátují duši, tu získávají pro Botostroj člověka na dvě, tři, čtyři léta, člověka, který vskutku vydá vše, čím oplývá. Je–li to malíř, nahradí jim tři, čtyři malíře, stane se jakousi náhražkou stroje, našije toho, naseká, namaže, vymyslí si všechny možné šablony, aby neztrácel ani vteřiny z času, kterého má věcně málo, tak málo, že občas upadá i do zoufalství, rve si vlasy, rozmazává slzy po vyhublé tváři. Ale ještě a ještě peníze táhnou tu jeho káru, žena, dítě, zařízený a velmi levný byt, teplý domov a předpoklad blahobytu.
Malíř tedy racionalisuje sám sebe, nemaluje již vlastně, ale sestavuje šablony, stříhá a stříká, retušuje. Nestínuje botu uhlem, křídami, ale aparátem, který vrhá odstín jemný jako dým a v jedné minutě naprosto bezvadně vystínuje tolik, že by při obyčejném stínování křídou nestačila na to ani hodina. Písmo a nápisy doplní sazárna, barevné plochy se vylepují papíry standardních barev. Rozměry bot odpovídají přesným předpisům, až posléze malíř je zbaven pokud možno toho největšího pole úvah a myšlenek: trampot s rozměřováním, vizírováním atd. Konečně ho možno tedy přirovnat k jakési mašině, která jede bezpečně v kolejích předpisů, které vytýčil Botostroj, či lépe sám šéf, básník tempa.
Leč pořád to ještě není to pravé, pořád ještě tu nestojí stroj, a proto ještě není celý ten vývoj u konce. Pořád tu ještě stojí člověk a nikoliv jeden, ale dvacet lidí, malířů. Pořád ještě je tu malíř, protiva, která má oči, duši, srdce.
A pak ještě takový malíř, akademický malíř, malíř a ještě se vzděláním, se školou a s vysvědčením. Jak je nenáviděn. Taková sebranka žebrácká, hladová, inženýři, profesoři, vědátoři, učenci, šlechta. Ale, pakáž, nikdy si nejsou schopni vydělat víc, nežli co snědí. Smolaři. Usmrkanci zatracení. Naproti nim pak on, švec, opovrhovaný švec–miliardář. A jaký karabáč si dovedl uplíst. A jak dovede spráskat tu "kulturu".
Dnes tu tedy opět stojí malíř a šéfovi ovšem stačí jediný pohled na takového člověka, aby již cítil škubání v rameně. Však také proto zavolal Jakuba. Ten to s nimi dovede.
"Ostatně, zavolejte sem i Antonína."
"I toho se zeptáme, uvidíme."
Jakub mezitím hovoří, obě ruce v kapsách, přešlapuje a hledí na malíře, asi tak, jako krávě do "ksichtu", ze široka, zblízka a bez rozpaků. To se tedy již naučil: hledět hodně zblízka a s opovržením člověku do očí. Takový pohled sám se již rovná ráně mezi oči, plivnutí, kopnutí. A teď ještě ta řeč k tomu:
"To je plakát? Tomu říkáte práce?"
Prokop hoří a napadá mu: co je té svini do toho? Ale šéf sedí naproti, sedí na stole jednou nohou, druhou pohoupává, poslouchá, v prstech má tužku, s tou si hraje, pohazuje, až cinká o řetízek.
"Toto je bota?" obrací se Jakub k šéfovi. "Myslím, že všecky ty krámy musí začít malovat naši ševci. S těmi umělci se, táto, nedomluvíš. Co s nimi? Namaže cosi, ale účet si podat nezapomene. Darmo kazí papír." Nyní se obrací k umělci: "Řekněte mi, čím se u nás chcete vlastně živit?"
Teď to visí na nitce. Praskne–li nitka, řekne Prokop vše těm lidem do očí, řekne jim o těch nocích, které probděl, kdy nevyspán, s poslední silou se udržel ještě a ještě na nohou, jen aby práci včas odvedl. Všechno si to již téměř šeptá, aby si to zopakoval, jak to řekne. Jenže ta věc má i svůj rub:
Peníze!
"Ne. Dnes ještě ne. Chci ještě vydělat tolik a tolik a možná, jestli mi Bůh dá, správně vás obrat. Jen kdyby Bůh dal, ani ne tak pro tu práci, ale pro ty – vaše drzé obličeje."
A konečně: i ten proklatý domov nevypadá špatně, snad i pro ten ještě ne, ne, dnes ne! Až snad někdy, uvidíme. Proklatý domov, i ten člověka drží za vlasy. V kamnech vesele praská oheň, teplo se rozlévá, blaží. Prokop sice prozatím vlastně ani nezná pořádně krb, Olze vidívá jen paty, když běží ode dveří, aby skočila do postele, obrátivši se zády. Čert to vzal! Prokop myslí i na bohatství, které putuje do kapes, potichoučku, hřeje, rozehřívá, buduje cosi, snad kapitál. Počítá, zaznamenává vše jako úspěch, dokonce ještě a ještě brzdí všeliká vydání, těší se z přílivu zlata. S Olgou se již jakž takž dohodli: budou šetřit, aby ušetřili každý rok padesát tisíc. Ale dají se do toho a nepovolí. Naproti tomu však Prokop trne hrůzou a není schopen si učinit obraz příštího dne, týdne, měsíce, jak budou vypadat, kterak vše zvládne a co všechno ho ještě postihne, jak s ním zatočí, kolikrát bude bit i za dobrou práci, projde–li s tím či oním návrhem včas. A dokonce, bude–li zdráv.
"Vždyť stačí, abych byl i jen čtrnáct dní nemocen, abych již víckrát nenalezl svého místa a zaměstnání."
„Zač vás vlastně platíme? Co, prosím vás, u nás chcete dělat, abyste se uživil?“
„Čím se vlastně chcete živit?“ Prokop bledne, opět a opět krev mizí, vytrácí se, tak zblízka mu hledí Jakub do tváře.
Šéf se obrací k Antonínovi, přišel již před chvílí, ale postavil se tak, aby si toho nepovšimli, aby snad zapomněli. Najednou mu hledí šéf do očí: „Tak, co ty tomu říkáš?“
Antonín cítí krev ve spáncích. „Já – myslím – snad – konečně bota, snad, není úplně správná, perspektivně však –“
Ale šéf již hoří: „Sračky perspektivně – sračky – my tomu říkáme sračky!“ a rázem se obrací: „Dejte sem ten nůž! Kam jste ho dali, ani nůž nemají, nůž!“
Teď najednou nože nelze najít.
„Opřete to o zeď!“
A zatím, co několik jich teprve míní uchopit rám a postavit jej ke zdi, šéf sám již rve rám, staví ho šikmo ke stěně, ale rám padá, i šlape do rámu, kope, botou prokopává napnutý papír, jezdí v tom nohou sem tam, rozevírá rukama obraz plakátu a strany, rve kus po kuse, šlape po všem a ještě kope do kusů papíru.
„Svinstvo!“
„Zatrrracené svinstvo!“
„Já vám dám perspektivu!“
„Ven –!“
Ke zdi! Práci ke zdi! Člověka ke zdi! Srdce. Pálit! Drtit! Trhat! Botou rozmačkat. Obrovskou botou rozkopat.
„Sračky, učenci!“
Tak se sápe šéf na Antonína, vidí v něm cosi, co nepatří mezi ně: hleďme perspektiva! V tu chvíli se šéf velmi podobá sedláku. Kdyby to nebylo zde v Botostroji, ale v gruntě na dvoře, byl by ho zkopal. Zbil.
„Já vám dám perspektivu!“
Volá Jakuba, prochází se sem tam, Jakub pobíhá za ním, v levé ruce blok, v pravé tužku. Píše:
„Malíři zhotoví šablony. Na každý druh boty zvláštní šablonu. A to ve dvou velikostech: velikost jedna a velikost dvě. Všechno v poměru k pánské botě. Těchto šablon se bude používat tak, jak používají šablon malíři pokojů. Světlo, lesk boty se rovněž vystříká přes šablonu (na barevný podklad bílou barvou). Malíři – ne, žádní malíři, ale ševci zhotoví základní kresby, které schválí šéf. Jednotlivé šablony, kresby s příslušnými šablonami schválených lesků na botě se založí do zvláštního archivu. Každý a kdokoliv může přijít, otevřít si archiv a zhotovit si potřebnou botu. Odstíny jednotlivých barev budou označeny na kelímcích čitelnými štítky. Ozdobná šití zhotoví stroj, podobný šicím strojům, který nebude obraz prošívat v pravém slova smyslu, ale ozubeným kolečkem kresbu přejede, čárku vedle čárky, jednu jako druhou vytiskne přesně a dokonale. Dokonale a přesně pracuje pouze stroj. Ano stroje. Jedině ony dovedou položit práci, abychom byli užaslí nad její přesností, krásou a bezvadnou linií. Lid chodil dotud špinavý a sedřený, pokud nepřišel stroj, aby ho oblékl do roucha z bezvadně tkané vlny, bavlny. Dokud nepřišel stroj, aby ho oblékl do bezvadně zpracovaného lnu, hedvábí. Dokud nepřišel stroj, aby ho popsal pestrým vzorkovím, vkusnou malbou. A naší povinností je krok za krokem vymýtit všecka ta stará tkalcovstva, všecku tu špinavou, usmolenou, předstrojovou ševcovinu malířskou.
Rovněž tak jednou provždy vyřešíme standart obličejů, použitelných v reklamě. Týž obličej, kypící zdravím, bude vždy na skladě v archivu. Jednou provždy opatříme si sérii hlav, obličejů, jednou provždy schválených. Všechny hlavy budou na skladě ve třech základních velikostech. U světových malířů pomocí fotografie se opatří barevné obrazy hlav. Tyto hlavy však zajisté nebudou jedna jako druhá, ale každý z těch malířů nám ji namaluje jinak. A tak pravděpodobně jeden obraz bude mít dokonalá ústa, druhý obličej, opět dokonalý nos, u pátého čelo, obočí a tak dále. My ovšem i všechny tyto nejdokonalejší prvky spojíme v jeden celek a obdržíme tak ideální obličej, který se stane tak prvou standardní tváří pro naši reklamu.
Zkrátka, rozstříháme to a slepíme v dokonalé celky. Dokonalý nos dáme k dokonalé tváři, dokonalé čelo k dokonalým ústům. A tak dále. Tím obdržíme, tak si pořídíme ideální hlavy mužů, žen a dětí.
Malíři…
Žádní malíři!
Ostatně, kolik pak žádají malíři za podobnou hlavu?
Pět tisíc?
Pět až deset tisíc? Za jednu hlavu? Nesmysly! Zavolejte mi sem toho fotografa. Ať sem přijde. Bože, deset tisíc za jedinou mazanici. Deset tisíc! Ale vždyť tu máme fotografy a kolik je jich tu. I veselých tváří habaděj! Ale vždyť u čerta promítáme i barevné filmy, musíme tedy mít i barevné fotografie. Zavolejte mi sem ty strojníky–fotografy, ty strojaře.
Dokud ševci na verpáncích smolili obuv, nebylo jí, a co jsme se na ni načekali. A tak je to i s těmi malíři. Dotud nebudeme mít šat naší reklamy, dokud nám to milostpáni malíři budou šít.
Není čistší práce nad chemický proces fotografie. Lázně, obrovské ateliery, řada komor, lázní, bílých mramorových koupelen, zvětšovacích aparátů, lidí v bílých pláštích bez nejmenších skvrn a mazanců! A tak tedy všechny ty usmolené palety hodíme do koše, všechno to svinstvo naházíme do ohně a spálíme. Tak, a potom všem těm malířům otevřeme brány, k čertu je pošleme, do pekel.“
