Je pošmurný den, déšť se leje z oblak. Antonín stojí v podjezdu, visí očima na vodě, která courkem vytéká z okapové roury. Hlavu má prázdnou. Stěhují ho do pensionátu a nyní čeká, až mu naloží koš do fordky. Stěhují ho po druhé. Čtrnáct dní prožil na vrátnici, měl svůj pokojíček, nyní ho stěhují z pokojíčku… příkaz šéfův je neodvolatelný, jeho vůle je kámen, ocel. Šofér nakládá koš. Antonín se loučí se vším a je pln smutku, domov ho tísní, vidí zahradu, zná všechny křoviny okolo, skleníky, stráň plnou jahod, trávu, stín a koruny známých stromů. Je zapotřebí vše sbalit, vzít do srdce a odnést s sebou. Kdysi – a to byla jeho chvíle, vzal knihu, ulehl pod stromy, skryl se a četl, četl a přemýšlel. Znal město továren, znal Botostroj, viděl jeho vzrůst a naplněn úžasem často stával nad rozmachem otcova podniku, nad obrovskou prací, kterou tu shromáždil. Bál se otce, který vždy rychle přicházel, všecek vzpřímen, s posměškem, který krájel srdce. Bál se jeho otázky, která vždy pronikala, ťala do živého. Šéf bral člověka za mozek, bral ho za oči, za sluch, rval za srdce…

A nyní Antonín odchází ze všeho, co ještě hřeje, aby se stal ocelí, aby se podobal otci, který má dva syny – a ze dvou byl by jednoho "málem" ztratil. Toho málem ztraceného tedy posílá do pensionátu.

Antonín se loučí, podává matce ruku, ale rychle béře kufříky, spěchá a všecek zpocen nasedá. Ostýchá se, stydí se šoféra Ignáce: "Jedeme."

"Tak na vojnu – co – mladý pán?" směje se Ignác, ale Antonín cítí matku za sebou, sedí se mu špatně, poposedá, ale marně, nemotora nesedí v polštáři, sedí v něm, v údech, v těle. – Po celou jízdu sedí schoulen a tak již zůstává až k místu, kde Ignác zastavuje. Opět totéž, v kanceláři není člověka, který by převzal mladého člověka, šéfova syna. Dva lidé, kteří tam seděli, běží nyní všemi chodbami, hledají snad správce, ale nenacházejí, avšak ani se nevracejí. Ignác odnáší zavazadla, ukládá je pečlivě, srovnává. Antonín však horlivě přesvědčuje Ignáce, že si již vše sám zařídí, aby jen odešel, nezdržoval se, neztrácel čas kvůli němu. Ale Ignác váhá, překládá, lépe usazuje to i ono zavazadlo, nějak nelze jen tak odejít, cítí, kterak se Antonínovi hlas zachvívá, kterak hartusí, ale dech se mu krátí, svírá hrdlo. Posléze Ignác přece jen narovná záda, čepici popotáhne, zdraví, podává ruku: "Víš, Toníčku – –" – pojednou přicházejí slzy, příval povodeň, "– nu – tedy – ono to –" Marně těší Ignác Antonína, Toník pláče, vzlyká, loví po kapsách šátek, nenachází ho, i zvedá lokty a v těch a v náruči starého Ignáce skrývá svůj veliký cit, své obrovské srdce, které má v kleštích, zdrátováno a sevřeno. Dusí se bolestí a nemůže jen tak odejít, rozloučit se, protože zůstal by sám v dlouhé chodbě.

"Víš, Toníčku, nic si z toho nedělej – – máme tu – všichni stejnou vojnu – narukuješ – snad si něco nalezneš – radost nějakou i z holé země vykopeš," hovoří Ignác, sám se ostýchá, je třeba se vzmužit, postavit se: "Tak sakra!"

(Z knihy Botostroj)