ZLÍNSKÁ|LITERÁRNÍ TRŽNICE

Jakub vidí šéfa, vidí obraz a vidí malíře. Malíř je zaměstnanec Botostroje a proto veš. Obraz a plakát namaloval malíř, malířů se potlouká po světě jako psů. Žrát nemají co a kdoví co ještě. Pokud on, Jakub, ví, malují ta prasata nejraději nahé baby, tím tedy i začíná. Naučil se začínat tím, co mu napadlo, hej rup – bác ho!

"Táto, víš, to máš tak. Takový malíř, tomu nalít flašu, babu postavit na stupínek, svlíknout a malovat, ale do bot, ty oni malují, jen aby bylo co žrát. Co bota! Však tu to vidíš, namaloval nám to, ale čert ví, co je to za kopyto!" Jakub hledí šéfovi zpříma do očí a cítí, kterak opět si velmi dobře rozumí s tím obrem–tátou, chlapem, který rodí vítr, a zachce–li se mu, roste do oblak. Zná tátu, zná jeho vítr. Ví, čím to může vyhrát. Jen vojnou. A řezat do lidí! Formovat je, pacholky! Hoří v něm neskonalá touha podobat se šéfovi, být jím, stát se slavným, být pěstí a filosofem rány. Cítí, kterak se mu nyní v pažích chvějí všechny žilky, vidí, že rozsvítil cosi šéfovi v očích, že se v nich blýskalo a že to byl oheň. Všecek se zachvěl, jako když koni naleješ rumu, takový obr. Jakub. Visí na otci jako větřící pes na pušce. Nejedná se tu již ani tak o člověka jako o novou palbu, která se má vydařit, jako o novou báseň rány s prachem a čmoudem. O nový způsob pokoření zpupného národa malířského ševci.

A v šéfovi vidí dobrého lovce a pána. Jakub je dobrý pes. Jsou sice chvíle, ve kterých sám kňučí po koutech spráskán, zuby cení. Ale hvízdne–li dobrý lovec, stojí pes v pozoru. Dobrý pes. Věrný pes. Ten výprask sem tam a ty zuby to už patří k věci. A šéf mu věří. Stačí, aby upozornil Jakuba na oddělení 840, a již Jakub, obě ruce v kapsách, stojí uprostřed dílny, boxer, obr, sedlák, a řve, mlátí vším o zem. Nebije vedle, na to je dobrý nádeník. Jako člověk, kterému nedali vzdělání, má obstojný čich, vyčenichá zajíce a bác, má ho. Šéf vskutku nechybil, že nedal Jakubovi vzdělání. Alespoň ho nepřipravil o čich a o pěsti. O zuby.

"Střílet do zajíců."

Bít do lidí, usadit vůli, pohřbít svobodu. Přesvědčit bačkoru, že je bačkorou. A ví čert, kdo ji přesvědčil, že se pozvedla, postavila na nohy. Člověk je bačkora. O tom ho musíme přesvědčit. K tomu ho musíme vychovávat. Jakmile zvedne hlavu, bít po hlavě. Je zapotřebí člověka opracovat, aby zapadl do soukolí, jel: Ať tě vrazím, kam vrazím! Pojedeš! Kašlu na duši, na ducha, na srdce. Půjdeš tam a tam, tam budeš dělat to a to, tak a tak! Dost! Mlčet!

Malíře je zapotřebí přesvědčit, že neumí malovat, že je mazal a že mzda, kterou bere – krade, aby zítra vydal plodů dvojnásob a sice: v čistém zájmu lidstva. Aby, přesvědčen, že je bačkora, stal se poslušným kolem v soukolí, aby se stal nakonec těstem, které se utváří tak, jak smykneš. Jedinec musí být zatracen a utracen, abychom jeli, aby se to hnulo, abychom již dnes či zítra ovládli svět.

Pryč s jedinci, ven s nimi, hybaj z Botostroje!

A když vskutku namíchají těsto, zdrátují duši, tu získávají pro Botostroj člověka na dvě, tři, čtyři léta, člověka, který vskutku vydá vše, čím oplývá. Je–li to malíř, nahradí jim tři, čtyři malíře, stane se jakousi náhražkou stroje, našije toho, naseká, namaže, vymyslí si všechny možné šablony, aby neztrácel ani vteřiny z času, kterého má věcně málo, tak málo, že občas upadá i do zoufalství, rve si vlasy, rozmazává slzy po vyhublé tváři. Ale ještě a ještě peníze táhnou tu jeho káru, žena, dítě, zařízený a velmi levný byt, teplý domov a předpoklad blahobytu.

Malíř tedy racionalisuje sám sebe, nemaluje již vlastně, ale sestavuje šablony, stříhá a stříká, retušuje. Nestínuje botu uhlem, křídami, ale aparátem, který vrhá odstín jemný jako dým a v jedné minutě naprosto bezvadně vystínuje tolik, že by při obyčejném stínování křídou nestačila na to ani hodina. Písmo a nápisy doplní sazárna, barevné plochy se vylepují papíry standardních barev. Rozměry bot odpovídají přesným předpisům, až posléze malíř je zbaven pokud možno toho největšího pole úvah a myšlenek: trampot s rozměřováním, vizírováním atd. Konečně ho možno tedy přirovnat k jakési mašině, která jede bezpečně v kolejích předpisů, které vytýčil Botostroj, či lépe sám šéf, básník tempa.

Leč pořád to ještě není to pravé, pořád ještě tu nestojí stroj, a proto ještě není celý ten vývoj u konce. Pořád tu ještě stojí člověk a nikoliv jeden, ale dvacet lidí, malířů. Pořád ještě je tu malíř, protiva, která má oči, duši, srdce.

A pak ještě takový malíř, akademický malíř, malíř a ještě se vzděláním, se školou a s vysvědčením. Jak je nenáviděn. Taková sebranka žebrácká, hladová, inženýři, profesoři, vědátoři, učenci, šlechta. Ale, pakáž, nikdy si nejsou schopni vydělat víc, nežli co snědí. Smolaři. Usmrkanci zatracení. Naproti nim pak on, švec, opovrhovaný švec–miliardář. A jaký karabáč si dovedl uplíst. A jak dovede spráskat tu "kulturu".

Dnes tu tedy opět stojí malíř a šéfovi ovšem stačí jediný pohled na takového člověka, aby již cítil škubání v rameně. Však také proto zavolal Jakuba. Ten to s nimi dovede.

"Ostatně, zavolejte sem i Antonína."

"I toho se zeptáme, uvidíme."

Jakub mezitím hovoří, obě ruce v kapsách, přešlapuje a hledí na malíře, asi tak, jako krávě do "ksichtu", ze široka, zblízka a bez rozpaků. To se tedy již naučil: hledět hodně zblízka a s opovržením člověku do očí. Takový pohled sám se již rovná ráně mezi oči, plivnutí, kopnutí. A teď ještě ta řeč k tomu:

"To je plakát? Tomu říkáte práce?"

Prokop hoří a napadá mu: co je té svini do toho? Ale šéf sedí naproti, sedí na stole jednou nohou, druhou pohoupává, poslouchá, v prstech má tužku, s tou si hraje, pohazuje, až cinká o řetízek.

"Toto je bota?" obrací se Jakub k šéfovi. "Myslím, že všecky ty krámy musí začít malovat naši ševci. S těmi umělci se, táto, nedomluvíš. Co s nimi? Namaže cosi, ale účet si podat nezapomene. Darmo kazí papír." Nyní se obrací k umělci: "Řekněte mi, čím se u nás chcete vlastně živit?"

Teď to visí na nitce. Praskne–li nitka, řekne Prokop vše těm lidem do očí, řekne jim o těch nocích, které probděl, kdy nevyspán, s poslední silou se udržel ještě a ještě na nohou, jen aby práci včas odvedl. Všechno si to již téměř šeptá, aby si to zopakoval, jak to řekne. Jenže ta věc má i svůj rub:

Peníze!

"Ne. Dnes ještě ne. Chci ještě vydělat tolik a tolik a možná, jestli mi Bůh dá, správně vás obrat. Jen kdyby Bůh dal, ani ne tak pro tu práci, ale pro ty – vaše drzé obličeje."

A konečně: i ten proklatý domov nevypadá špatně, snad i pro ten ještě ne, ne, dnes ne! Až snad někdy, uvidíme. Proklatý domov, i ten člověka drží za vlasy. V kamnech vesele praská oheň, teplo se rozlévá, blaží. Prokop sice prozatím vlastně ani nezná pořádně krb, Olze vidívá jen paty, když běží ode dveří, aby skočila do postele, obrátivši se zády. Čert to vzal! Prokop myslí i na bohatství, které putuje do kapes, potichoučku, hřeje, rozehřívá, buduje cosi, snad kapitál. Počítá, zaznamenává vše jako úspěch, dokonce ještě a ještě brzdí všeliká vydání, těší se z přílivu zlata. S Olgou se již jakž takž dohodli: budou šetřit, aby ušetřili každý rok padesát tisíc. Ale dají se do toho a nepovolí. Naproti tomu však Prokop trne hrůzou a není schopen si učinit obraz příštího dne, týdne, měsíce, jak budou vypadat, kterak vše zvládne a co všechno ho ještě postihne, jak s ním zatočí, kolikrát bude bit i za dobrou práci, projde–li s tím či oním návrhem včas. A dokonce, bude–li zdráv. "Vždyť stačí, abych byl i jen čtrnáct dní nemocen, abych již víckrát nenalezl svého místa a zaměstnání."

„Zač vás vlastně platíme? Co, prosím vás, u nás chcete dělat, abyste se uživil?“

„Čím se vlastně chcete živit?“ Prokop bledne, opět a opět krev mizí, vytrácí se, tak zblízka mu hledí Jakub do tváře.

Šéf se obrací k Antonínovi, přišel již před chvílí, ale postavil se tak, aby si toho nepovšimli, aby snad zapomněli. Najednou mu hledí šéf do očí: „Tak, co ty tomu říkáš?“

Antonín cítí krev ve spáncích. „Já – myslím – snad – konečně bota, snad, není úplně správná, perspektivně však –“

Ale šéf již hoří: „Sračky perspektivně – sračky – my tomu říkáme sračky!“ a rázem se obrací: „Dejte sem ten nůž! Kam jste ho dali, ani nůž nemají, nůž!“

Teď najednou nože nelze najít.

„Opřete to o zeď!“

A zatím, co několik jich teprve míní uchopit rám a postavit jej ke zdi, šéf sám již rve rám, staví ho šikmo ke stěně, ale rám padá, i šlape do rámu, kope, botou prokopává napnutý papír, jezdí v tom nohou sem tam, rozevírá rukama obraz plakátu a strany, rve kus po kuse, šlape po všem a ještě kope do kusů papíru.

„Svinstvo!“

„Zatrrracené svinstvo!“

„Já vám dám perspektivu!“

„Ven –!“

Ke zdi! Práci ke zdi! Člověka ke zdi! Srdce. Pálit! Drtit! Trhat! Botou rozmačkat. Obrovskou botou rozkopat.

„Sračky, učenci!“

Tak se sápe šéf na Antonína, vidí v něm cosi, co nepatří mezi ně: hleďme perspektiva! V tu chvíli se šéf velmi podobá sedláku. Kdyby to nebylo zde v Botostroji, ale v gruntě na dvoře, byl by ho zkopal. Zbil.

„Já vám dám perspektivu!“

Volá Jakuba, prochází se sem tam, Jakub pobíhá za ním, v levé ruce blok, v pravé tužku. Píše:

„Malíři zhotoví šablony. Na každý druh boty zvláštní šablonu. A to ve dvou velikostech: velikost jedna a velikost dvě. Všechno v poměru k pánské botě. Těchto šablon se bude používat tak, jak používají šablon malíři pokojů. Světlo, lesk boty se rovněž vystříká přes šablonu (na barevný podklad bílou barvou). Malíři – ne, žádní malíři, ale ševci zhotoví základní kresby, které schválí šéf. Jednotlivé šablony, kresby s příslušnými šablonami schválených lesků na botě se založí do zvláštního archivu. Každý a kdokoliv může přijít, otevřít si archiv a zhotovit si potřebnou botu. Odstíny jednotlivých barev budou označeny na kelímcích čitelnými štítky. Ozdobná šití zhotoví stroj, podobný šicím strojům, který nebude obraz prošívat v pravém slova smyslu, ale ozubeným kolečkem kresbu přejede, čárku vedle čárky, jednu jako druhou vytiskne přesně a dokonale. Dokonale a přesně pracuje pouze stroj. Ano stroje. Jedině ony dovedou položit práci, abychom byli užaslí nad její přesností, krásou a bezvadnou linií. Lid chodil dotud špinavý a sedřený, pokud nepřišel stroj, aby ho oblékl do roucha z bezvadně tkané vlny, bavlny. Dokud nepřišel stroj, aby ho oblékl do bezvadně zpracovaného lnu, hedvábí. Dokud nepřišel stroj, aby ho popsal pestrým vzorkovím, vkusnou malbou. A naší povinností je krok za krokem vymýtit všecka ta stará tkalcovstva, všecku tu špinavou, usmolenou, předstrojovou ševcovinu malířskou.

Rovněž tak jednou provždy vyřešíme standart obličejů, použitelných v reklamě. Týž obličej, kypící zdravím, bude vždy na skladě v archivu. Jednou provždy opatříme si sérii hlav, obličejů, jednou provždy schválených. Všechny hlavy budou na skladě ve třech základních velikostech. U světových malířů pomocí fotografie se opatří barevné obrazy hlav. Tyto hlavy však zajisté nebudou jedna jako druhá, ale každý z těch malířů nám ji namaluje jinak. A tak pravděpodobně jeden obraz bude mít dokonalá ústa, druhý obličej, opět dokonalý nos, u pátého čelo, obočí a tak dále. My ovšem i všechny tyto nejdokonalejší prvky spojíme v jeden celek a obdržíme tak ideální obličej, který se stane tak prvou standardní tváří pro naši reklamu.

Zkrátka, rozstříháme to a slepíme v dokonalé celky. Dokonalý nos dáme k dokonalé tváři, dokonalé čelo k dokonalým ústům. A tak dále. Tím obdržíme, tak si pořídíme ideální hlavy mužů, žen a dětí.

Malíři…

Žádní malíři!

Ostatně, kolik pak žádají malíři za podobnou hlavu?

Pět tisíc?

Pět až deset tisíc? Za jednu hlavu? Nesmysly! Zavolejte mi sem toho fotografa. Ať sem přijde. Bože, deset tisíc za jedinou mazanici. Deset tisíc! Ale vždyť tu máme fotografy a kolik je jich tu. I veselých tváří habaděj! Ale vždyť u čerta promítáme i barevné filmy, musíme tedy mít i barevné fotografie. Zavolejte mi sem ty strojníky–fotografy, ty strojaře.

Dokud ševci na verpáncích smolili obuv, nebylo jí, a co jsme se na ni načekali. A tak je to i s těmi malíři. Dotud nebudeme mít šat naší reklamy, dokud nám to milostpáni malíři budou šít.

Není čistší práce nad chemický proces fotografie. Lázně, obrovské ateliery, řada komor, lázní, bílých mramorových koupelen, zvětšovacích aparátů, lidí v bílých pláštích bez nejmenších skvrn a mazanců! A tak tedy všechny ty usmolené palety hodíme do koše, všechno to svinstvo naházíme do ohně a spálíme. Tak, a potom všem těm malířům otevřeme brány, k čertu je pošleme, do pekel.“