čistá voda
to je krása, řekl. a umřel
někdy je život víc jako film
a někdy
je život víc jako život
na tajném místě
mezi krmelci
vysype ti na hlavu pytel barevného listí
pod nohama
potok stále poctivě kráčí roklí
po letech se tam vracíváš
někdy je život záchranná mise
a tebe chrání jen pohřební
tmavé brýle na očích
kaluž
ta mizerná špinavá kaluž
– obešli jsme ji každý
z jedné strany
a já šel tam a ty
tam
drzý svět a tvář
pokorná
v místnosti, kde je všechno na dosah
– kobliha, číšník i záclona
ze štiplavého kouře
v místnosti plné novorozeneckého pláče
hrbí se ve váze kytka s tak dlouhým stonkem
že bych tě na ní mohl v mžiku oběsit
– ale já si raději lámu hlavu:
jestli tě ještě znám
jestli se svět skládá jen z místností
menšího a většího významu
jestli je naše mlčení tak silné
že pohřbí pláč naší nenarozené dcery – – –
kráčíme vedle sebe
– drzá tvář a pokorný svět
a pak
– mizerná špinavá kaluž
(Ze sbírky Vady na kráse)
prodavači karafiátů
popsat to:
sotva narozené dítě
vyprskne bradavku
a samo se ti násilím vytrhne z náruče
proti své vůli
proti tvé vůli
proti vůli všech
popsat to jinak:
suché lístky za stěnou – roubovaným dřevem – křupou
zlověstně. zvenku –
zavytí bestie se roztříští o tvé žaludeční stěny. uvnitř –
teplo sálá z kamen, na dveřích jsou zajištěny oba zámky
obtloustlý ďábel venku, oddělen několika prkny
a ty v bezpečí. nebylo to naopak?
nebylo to naopak?
nebylo to náhodou
naopak?
– – –
do rukou nám dali:
prospekty, propagační materiály, cizojazyčné pověsti
pověry a horoskopy
ploužila ses shrbená snadno pojmenovatelným prostorem. slušelo ti to.
šála a kalhotky a oprýskaný lak
na palci u nohy. krůčky neohrabané – slova hluchého
– jako bys sakra ani nevěděla, kam jdeš.
v tu chvíli něco skončilo, kus krajiny odumřel a odloupnul se. mluvil jsem si pro sebe
– bylo to trapné. neslyšel jsem se vyslovit
jediné slovo, které by se na tomhle světě
nebylo bývalo už někdy narodilo. jediné slovo páchnoucí čerstvou
mateřskou krví
dohnal jsem tě. písečná bouře mě i s pouličními odpadky
přivála rovnou k tobě
mezi zuby nám skřípalo moře. sůl a špína a strach
skřípaly
šli jsme ruku v ruce a nikdy
jsme si nebyli dál
existují šifry. usazenina laciné sangrie, hrací kostka hozená tak, že se postaví
přesně na hranu, lepkavé srdce – skvrna na prostěradle. – ale jednu věc nám sdělili jasně, řekli nám:
nevěřte prodavačům karafiátů! rostou z chodníků a mizí
v ostrém popoledním slunci
mají dlouhé pláště a pod nimi – apage satanas – droboučké černošské děti
dovedou tancovat a zpívat, plivat do očí
zabíjet a uzdravovat. ale hlavně kradou
byly počaty proto, aby svedly ukrást
– všechno.
to, co zůstane
už zpravidla není k ničemu
– – –
sedíme na schodku před chatrčí – ruku v ruce; otráveně pozorujeme
obzor nad neklidnou masou vody. ve vzduchu slova
narážejí o prázdné tóny a tóny o prázdná slova
přijde to znenadání
.
.
.
blíží se to
(Ze sbírky Vady na kráse)
řemeslo
zvonek
ten zvuk
netrhá zdi jen matku zvedá z gauče
a nejstarší křičí
– že je to zas jen z televize
u dveří se občas s někým srazí
"nerostem už dál – plíseň ve špajzu, haranti, já – ani ten plevel ve mně…"
za dveřma nic
– jen to falešný
v nich
ten nápad
týká se to fantazie, představivosti
impuls, který problikne
a v mžiku je schopný oplodnit
a tak: píšeme za sebe stejná slova
vychováváme identická děcka
věci
u krajnice se shýbl pro hrudku asfaltu
nacpal do úst a polknul
ledabyle kráčel dál
jeden dva tázavé pohledy
v zádech
neříkal nic –
myslel na věci trochu jinak
