ukázky z tvorby
Enom cigáni nekradli
Jedna nepěkná věc sa zváďala na cigány; že sú zlodějé. Omlúvám ich. Nekeří to měli v krvi od narození, ale nekdy kradli iní a zváďali to na cigány. Dyž sa nekomu ztratilo z králíkárny zvířátko, tak to udělali cigáni a kolikrát to pravda nebyla.
Áj u Martinců v Pozlovicách sa ztrácaly slépky a zloděja né a né lapnút. Obecní policajt to zváďál na cigány a hajný súdíl, že to može byt schoř nebo liška. A tak pozlovští flintaři chodili na číhanú. Ve dňe ke skale na Větrník na lišky, večér číhali v dědině na schořa. Dlúho nic nechytili. Až jednúc přeca! Počúvajte, jak ho lapili!
Francek Martincúj měl ít k asendě. Chlapisko býl z něho pořádný, ale tancovat ešče neuměl. Řekl si: "Než mňa komis odvede, tak sa to naučím!"
V Pozlovicách byla muziga. Tak hybaj na muzigu! Najprv ne a ne sa roztočit. Legruti sa z něho ušklebovali, že má křivé nohy. Teprú před púlnocú mu to trochu šlo. Začínalo sa mu to aj lúbit, ale muziganti sa už rychtovali dom. Tak šél aj Francek. Bál sa tlúct na vrata, tož šél humnem.
Noc byla teplučká. Sédl si na zahradě na březovú lavečku, aby si vydýchál z plúc prach. Najednúc v plotě kúšček od něho zapraščaly šprlata. Na mú dušku! Nejaká černá postava lézla ďúrú v plotě. Polekál sa. Byla právě půlnoc a postava šla od kerchova rovnú k chlévcu. Potem zavrzaly dvérca a začaly gdákat slépky. Teprvá včíl Francek poznál, že to néni strošidlo, ale že je to slepičí zloděj! Skočíl k chlévcu, zašprajcovál dvérca palicú a utěkál dom obudit mladšího bratra, aby šél vartovat zloděja zavřeného ve chlévcu. Potem leťél pro obecního policajta. Ten vzál laterňu a šli na zloděja.
Ve chlévci bylo ticho tajak na kerchově. Áj slépky byly potichučky.
"To tam zloděj nebude, ten dál do noh!" pomyslél si policajt. "Ale kady mohl zdrhnút?" "Naozajst tam mosí byt!" pravil Bohuš a pomalúčky oddělávál palicu a policajt otevírál dvérca… Najprv prostrčíl do chlévca laterňu a potém načuhovál jedným okem, druhým a potém zakřičál: "Lesti si tam, tož vylez ven!" Ale zloděj nevylézál. Ve chlévci bylo furt ticho. V kútečku bylo cosi černého a skrčeného. Hlavu to mělo mezi nohama . . .
Když policajt posvítíl zlodějovi do ksichtu, zakřičál: "To si ty, stará Babušo?"
Stákryš, víte, kdo to býl? Policajtova žena! Policajt na druhý deň ani nebubnovál, ale všeci to věděli, že nekradú enom cigáni!
Autor napsal tuto humoresku podle skutečné události, proto pravé jméno "Francka Martincového" nemohl prozradit.
(Z knihy Humoresky ze života cigánů a pytláků na Luhačovicku a Bojkovicku)
Jak se cigán učil jezdit na kole
Ludkovští cigáni byli pořádnější, než jejich sousedé v Březůvkách a v Řetechově. Ani nekradli, ani nechodili po žebrotě. V biskupické cihelně si vydělali korunky a postavili si za dědinů k luhačovskému dvoru pěkné domky. Ty měly aj okna a dvérca, aj komíny!
A jeden z mladších cigánů chodíl aj do školy a dyž ju vyšél, chodíl také do práce a gazdovál na jízdní kolo. Ludkovjané sa tom moc divili a pravili: "To dáme do novin! Mladý Daňa bude prvním cigánem, který sa naučíl jezdit na kole!"
Ale dlúho to v novinách nebylo. Cigánky z řetechovských Brdů naučili Daniela místo jezdit na kole, chodit na Maleniska do hospody a tam cigána ocigáněly, že mu peníze na kolo už nezbyly.
Jednúc uviďél ludkovský Daniél v Luhačovicách stát na ulici jízdní kolo. A nikoho u něho!
"To ho tady kdosi zapomňél!" povidá si Daňa sám pro sebe. "Má tady stát, dyž má kolečka? Vypoščám si ho. Vyzkúšám to, jak sa na něm pojede..."
le daleko nedojál. Kúšček daléj začál vanglovat a než řidítka vyrovnál, už byl v chlapovi. Vrazíl do něho zezadu a převrátil ho. Také cigán búchl na zem a řízl sebú rovnú do kravinca.
Tomu Luhačovjanovi sa na chvílu zarazil dech, když dostál šupu do páteře a cigán sa motal v kravinci dokola jak žentúr a hergotoval na tu krávu, aj na to kolo, aj na toho chlapa.
Když sa oba postavili na nohy, Luhačovjan sa nafúkl zlosťú tajak morák a zakřičál: "Cigáne, neumíš zvónit?"
Cigán vykulíl oči a vybřéskl: "Ty trúbo jedna. Zvónit umím. Ale jezdit sa teprv začínám učit!"
Vyprávěl roku 1953 Antonín Novota z Biskupic čp. 71. Narodil se roku 1869 v Pradlisku a žil mnoho roků v Ludkovicích. Zemřel r. 1958 v Biskupicích.
(Z knihy Humoresky ze života cigánů a pytláků na Luhačovicku a Bojkovicku)
Obecní úřad a telefon na záchodě
Pozlovští cigáni si postavili búdy na "Vrchoch" u chodníka z Provodova do Podhradí. Provodovjané sa jím tam vyhýbali. Aby nemoseli jít kolem cigánů, račí si cestu do Podhradí prodlúžili až k hradu.
Ani luhačovičtí četníci neměli z cigánů radost. Moseli za něma na Kopce co chvíla. Dyž nekomu pod Brdama ráno nezpívál kohút nebo králíkárňa zostala otevřená, tak šli četníci najprv do Brda. A ešče jednu nepěknú vlastnost měli cigáni na Brdoch. Kolém búd měli veliký nepořádek. Hadry a staré hrnce rozházali po horách a ešče neco. To víte, když neměli ani záchoda.
Strážmistr z luhačovskéj stanice jím to mockrát domlúvál, aby si postavili búdečku, aby to nedělali tak jak psi
Starosta Floriš to panu strážmistrovi slúbil. Z blízkého seníka Talašového si "vypoščál" pár desek, cigánští habáni jich vynésli na Kopca a dělal pro potřebu búdečku. Dvérca nebyly v horách potřeba. Aby škvírama mezi deskama v zimě nefučalo, búdečku otlúkl asfaltovú lepenkú. Vyškamrál ju od stavitela Pražana v Luhačovicích.
Strážmistr Floriša pochválil a na hejtmanství v Brodě to meldovál, že cigáni na Brdoch sa už zmodernizovali a majú sociální zařízení!
Ale búdečka na Brdoch dlúho nestála. Kerúsi nedělu šli podhradští ogaré na Provodov k muzice. Cestú přemýšláli, co by komu nedobrého vyvédli. Cigánskú búdečku chvílu obhlédali, nosiskáma ohrňáli a moc sa tomu divili, jakú búdečku si v horách cigáni postavili. Blesklo jim v hlavě. "Až pújdeme v noci od muziky, tak ju odneseme a postavíme na naší dědině, aby všeci v Podhradí viděli, jak sú pozlovští cigáni inteligéntní!"
Také to tak provédli. Přišúrali sa potichúčky k búdečce. Tá neměla základy, tak do ní ždúrli a už sa porúčala k zemi...
Potém záchodek naložili na dva glocky a nésli ho štyřé tak jak nebožtíka na márách. V Podhradí postavili domeček doprostřed dědiny a šli dom.
Ráno běhali lidé ke zvoničce. Cigánská búdečka vedle zvonice byla všeckým k obdivování. Všeci sa divili, kdo ju tam postavíl! Mladí sa smíli a staří mysleli, že bude k potřebě tým, keři doma záchoda nemajú!
Ale na druhý deň býl na búdečce nápis: "Obecní úřad" a z druhéj strany zaséj "Telefón". To tam napsaly děcka křídú, kerú zebraly ve škole.Ani za to nedostaly špatnú známku. Šak to bylo bez chyby!
Dyž šla Florišova žena do dědiny vyptat trochu mléka, čučala tak jak tela na jejich domeček. Div ju šlak netrefil! Utěkala to řéct Florišovi. Tén šel do Luhačovic k četníkom podat na zloděja žalobu. Ale pan vrchní s ním protokol nespisovál, protože cigán nevěděl, kdo mu ten domeček od búdy odstěhoval.
A druhú velikú chybu Floriš udělál, že záchodek postavil v lese a tén nepatříl cigánom, ale obci pozlovskéj. Pan vrchní Florišovi poradíl, aby mu tú búdečku neodstěhovali do Pozlovic, aby si v dědině vypoščál tragač a búdečku odvézl zpátky na Brdy. Floriš to tak udělál a cestú k hradu na Kopca furt brblál, že najhorší ludé na světě sú na Podhradí, že tám kradú áj záchody!
Vyprávěl roku 1975 Bohuslav Jedlička z Luhačovic čp. 221. Narozen roku 1901 v Rakůvce u Konice.
(Z knihy Humoresky ze života cigánů a pytláků na Luhačovicku a Bojkovicku)
