Karel Pekárek

12. září 1911, Fryšták — 9. března 1966, Fryšták

Prozaik, historik, národopisec, pedagog. Působil jako učitel v Lukově, Zádveřicích, Držkové, ve Zlíně a Praze. Etnografické práce uveřejňoval v odborném i denním tisku. Byl členem Syndikátu československých spisovatelů. Pracoval v redakční radě časopisu Valašsko, byl příznivcem časopisu Podřevnicko, věnoval se přednáškové činnosti, podílel se organizačně na národopisných akcích. Nejvíce pozornosti věnoval Zlínsku. Výsledkem jeho rozsáhlé národopisné činnosti byla kniha vydaná v roce 1942 Starozlínské pověsti a lidové povídky. Ilustroval ji Jan Kobzáň. K regionu se řadí i díla zachovaná povětšině jen v rukopisech, například Lázně Kostelec, Pověsti o starém hradě (Lukově) a rozpracovaná monografie o Zlíně. K objevným pracím patří studie Autor básnického textu Janáčkova Zápisníku zmizelého.

Jag zvjerozvjesti našli f Tłustéj yndych

Gdysi velice dávno přišli do Zlína také svatí zvjerozvjesti Cyryl a Metoděj. Oni chodívali z Velehradu a kázali tady tú víru.
Dycky se pjekně vypravili, chodili po Moravje a fšady, a aš ty pohany obrátili, tož ich pokřtili.
Chodili pješky, jagynáč, z jednoho místa na druhé, fšady oni přišli.
Aj ve Zlíně křtili. To hen pod Žałútkem była taková kaplička šag už je zbúraná, ale velice pjekné to tam było. A u téj kapličky była voda a s téj prý křtili. Dnez je tam ešče stuďňa, možná, že ste si í negdy všímli. Gdysi se svatý Cyryl a Metoděj vypravili také do Zlína a šli horama přes Tłustú. A dyš přišli nad Zlín, toš povídali lidom, že f Tłustéj, f téj hoře, je prý veliké bohactví. Jag vyšli na kopec, ukázał kerýsi z nih na zem, na tú skału a pravíł:
– F téjto skale je indych. Hledajte ho, je to veliké bohactví!
Tag on to řekł.
Ten yndych to je taková tekutina, barvidło. Doleny s toho mívajú barvené šorce. Je prý to velice drahé. A ten Cyryl a Metoděj říkali, že tady f Tłusté je toho moc.
Ale nigdo tam nekopáł, tož nech hledajú. Ale gdoví, možná, že negdo ten yndych ešče jednúc f Tłustéj nájde.

O propadłém mjestě

Modz vám toho neřeknu. Uš si to nepamatuju. Víte, prf se ídávały zapomínky a to gde kerá była se zedła, atoš se to pozapomínało.
Ale vykłádało se ledačeho. O tom Milošovi, jag jezdíł na ohnivém kočáře, a o tech strašidłoch fšelijakýh a o pokładoch. Oh jej, było toho!
O tom propadłém mjestě sem také słyšéł. Menovalo se Kosov a było tam negde jak se ide g Hvoznéj. Było prý to pjekné mjesto a dozď hrubé, tajak třebaz Zlín nebo Vizovice. Ale cosi tam ti lidé uděłali, neco špatného a to mjesto se cełé propadło. Aj s něma. Za trest!
Proč to było nebo jak, to už vám neřeknu. Enom vím, že to było veliké mjesto, Kosof se menovało, že mjeło aj kostel a že se propadło, a že ešče fčil tam lidé słýchávajú zvónid zvony s teho kosteła. Slyšet prý to zvónění ze zemje a to enom jednúdz za čas.

O Svatopługovi

Kníže Svatopług mjéł tři syny. Sídlíł on na Velehradě. A než umřéł, rozmýšláł, jag má ty svoje syny podělit. Zavołáł si ich k sobje, to už býł přet smrťú, a podáł ým tři svázané pruty, aby yh rozłomili. Ale oni nemohli. Toš ty pruty rozvázáł a podál ým ich každý ekstra. A to už ím šło, lechko pruty połámali.
Atož ím řekł:
– Vidíte, tajak ste nemohli ty tři pruty přełomid dyž były svázané, tag aj vás tři nigdo nepřemože, dyž budete držet pjekně pohromadě. Ale dyž budete proti sobje, nepřítel váz jednoho po druhém lechko zmože. A potom umřéł. A syni dostali každý svůj díł. Mojmír ten býł nejstarší a sídlíł na Velehradě, Svatopług na Ołomúci, a na nitranském zámku býł Zabor. Ten býł nejmłačí.
Netrvalo ale dłuho a ti třé se nepohodli. Došło nakonedz aj g vojně mezi něma. Ten Zabor si zavołáł na pomoc Maďary a že s něma spíž Mojmíra porazí.
Ale špaťně dopadł. Napřeď mu pomáhali, ale také se rozešli a potom ho chytili a na jednom kopci u Nitry ho objesili.
Ten kopec tam ešče je a po něm se menuje aš podnez Zobor.
A gdesi na tom Zoboře była prý zakopaná aj koruna. Ale f kerýh místoch – to nigdo neví.

Pod zlínským rynkem vedú chodby

O tomilošovi se ve Zlíně modz vykłádalo. To býł zakletý rytíř a jezdívał dycky o půnoci v ohnivém kočáře. Ale bes koní a hłavu si držéł pot pažú. Vyjéł dycky z Hradíščka a potom jéł dúle Hrackú cestú. Ale dojéł enom po Nesvaďbovo na rynk. Tam zostáł stád a – stratíł se. Gde se dycky poďéł, to nigdo neví. Také se ve Zlíně kúlávala ohnivá hłava. Zjeviła se dycky u kosteła a kúlała se dúle na rynk. Ale zaséj se u toho Nesvaďbového dycky stratiła.
Na rynku stójí svatý Donád a svatý Floryján. Dyš keréhosi z nih gdysi spravovali, toš tam pod ním našli také jakési peníze. Jak se tam vzały, nebo kolig yh było, to už nevím, ani gde se poděły. Ale były tam. Můj strýdz Jan Cekota, říkal, že pod zlinským rynkem sú chodby, takové sklepy. Nigdo že o nih neví, ale on ešče s kerýmasi že f tom sklepje aj děłáváł. Gdysi prý tam přišli aj na jakési dveři, ale ty že se neotvírały.
Ten sklep ide prý od Lidmilového aš po Chałupské, to je tam jag je dnezáłožňa. A hneť kúsek dál bylo to Nesvaďbovo.
Atož negde f teh místoch se pokaždéj stratíł Miloš, aj tá umrlčí hłava.
Gdoví lesti né do toho sklepa.
Gdoš to može vjedět.

Proďž nemá Zlín archývy

To vám tady každý Zliňág řekne, že Zlín moseł byd už gdysi dávno velice veliký. Ti mładí to dnez už nevíja, ale staří lidé o tom prv modz vykłádávali.
Třebaz moja stařenka. Dožiła se osnadevadesád roků a tá toho všeckého vjeděła! Šag né ze svojí hłavy, ale zaséj ot svojíh rodičů a od ešče staršíh lidí.
A to se vykłádávało, jag býł Zlín gdysi veliký. Dva kosteły mjéł a ulidz na všecky strany co było! Hracká ulica była od Zlína až g hradu. Aj svoje vojsko mjéł Zlín. Tam jag je Tłustá, nad Letnú, tam bývały veliké kasárně, lidé po nih ešče nachóďali, néni to dávno, aj zbytky zákładů v zemi.
Młacová nebývała tam jag je, ale tam jak sú Zboženské rybníky. Menovala se ale ináč: Zbožná. A měła aj kosteł, šak po něm sú ešče dnez znat zákłady a já pamatuju, co stáły ešče aj zdi s toho kosteła.
Ale ta Zbožná dědina była vypálená a zbořená. Nějací Kurucé, ti ju vydrancovali. To była taková horda pekelná, ti tady cełý kraj zhyndrovali. Aj Zlín vypálili. A co ešče zbyło, to vyłúpili. Zlín mjéł ze starýh dob gronygy a listiny fšelijaké a archývy aj s pečeťama. Skovávali ich sta roků a opatrovali, aby se ím neco nestało. V železných truhlicáh ych přechovávali a były by se ty gronygy udržeły aš po dnešní čase, dyby nebylo toho Kuruca.
Dyž on tedy vydrancováł Zlín, toš potom všecky ty archývy zafantováł a donésli yh na rynk, układli tam z nih hranicu a zapálili. Tak to dopadło!
Kuruc to fšecko spálíł na rynku, ty archývy.